Z deníku mladého blouda (IV) – o Lásce a Lidskosti...

sepsáno sedmadvacátého dne měsíce listopadu, devátého roku nového tisíciletí... "Milujeme, abychom milovali. Pro nic jiného." (Molière)

V minulých dnech jsem měl to potěšení přečíst několik knih, které mě přes svou odlišnost přivedly k otázce, kolik podob může mít láska mezi dvěma lidmi – záměrně říkám lidmi, abych mohl ještě na chvilku odložit úvahy o jejich pohlaví. Trojici vybraných knih, jež reprezentují různé typy milostného citu, totiž spojuje mimo jiné jedno poselství – že každá z těchto variant vztahu mezi jedním a druhým člověkem v sobě obsahuje stejně bohatou škálu odstínů, jichž může v konkrétním případě a tedy v závislosti na dotyčných jedincích nabývat. Všem je tak otevřena možnost prožít lásku platonickou i vášnivou, nezištnou i majetnickou, mateřskou i mileneckou, kratochvilnou i životní, šťastnou i tragickou...

Když jsem dočetl poslední stránku Murakamiho románu Tancuj, tancuj, tancuj – ve slovenském překladu (tímto se připojuji k pochybovačům o smyslu překládání slovensky psaných textů do češtiny) – uvědomil jsem si krátce po odeznění obvyklého nadšení z autorova vypravěčského daru, že se tu již po několikáté opakuje podobný vzorec: stěžejní postavou se stává žena, jíž je hlavní hrdina doslova posedlý a jenž po ní proto zoufale pátrá, když jako pravá femme fatale z jeho života zmizí, aby se stala jen svůdnou bludičkou, kličkující stále před jeho očima a přitom zůstávající mimo dosah hrdinovy prázdné náruče. A tehdy jsem si řekl, jak je podivné, že nemáme podobný výraz označující protějšek zmíněné postavy, jakéhosi "osudového muže". Vždyť takové charaktery v beletrii najdeme hojně zastoupeny a nemusíme se kvůli tomu ani nořit do kalných vod literárního braku (viz červená knihovna).

Příkladem takového textu může být třeba román Scarabeus z pera Jiřího Karáska ze Lvovic, představitele české dekadence – zmíněný titul představuje druhý díl jeho tzv. trilogie tří mágů. Tento autor, jehož homosexuální orientace je více než pravděpodobná, vypráví v dotyčném románu v zásadě příběh o až magické přitažlivosti uvnitř lidského trojúhelníku, tvořeného třemi výjimečnými muži. A je to právě Marcel,  druhý z oněch Karáskem opěvovaných mágů, kdo představuje onu mužskou verzi femme fatale – nadpozemsky krásný muž vládnoucí nadpřirozenou mocí, jehož oslnivý zjev přitahuje zbylé dva protagonisty se silou i ničivostí maelströmu. A snad je to zásluha autorovy vrozené citlivosti (až přecitlivělosti), jeho životního osudu nebo jen nesporného uměleckého talentu, ale vzájemný vztah mezi zmíněnými postavami, zahrnující rovinu tělesnou i duchovní, dokázal vylíčit slovy tak krásnými a působivými, že i zatvrzelí odpůrci homoerotické lásky by museli své stanovisko přehodnotit.

Posledním z oné výše zmiňované trojice titulů, jejichž četba mě přiměla k sepsání těchto řádků, je román Upír s tváří anděla americké spisovatelky Anne Rice. Autorku známé a úspěšně zfilmované knihy Interview s upírem možná nelze považovat za představitelku "vysoké literatury", ovšem samotné téma těchto i dalších jejích próz – upíři – je z hlediska možných podob lásky více než zajímavé.  Její verze upírského mýtu se opírá o dva zásadní pilíře, lásku a víru, přičemž oba tyto jevy nabývají ve spojení s tematikou vampyrismu netušených rozměrů. Jak tedy podle ní vypadá láska v podání Dětí temnot? Dalo by se říci, že jejich dlouhověkost mísící se leckdy s poživačností či jen zvědavostí jim přináší dar v podobě syntézy všech možných typů milostného citu, vyjmenovaných v samotném úvodu tohoto textu. Ukazuje se být spíše pravidlem než-li výjimkou, že každý z nich zakusí během své předlouhé existence nejrozmanitější podoby lásky a to ve vztahu k dalším svého druhu i obyčejným smrtelníkům. Je tedy jedním z poučení, která zde můžeme nalézt, že láska má mnoho tváří a své oběti si nevybírá – dokonce i mezi upíry, kteří se zde jeví snad lidštější než my sami. A byť se může stát požehnáním i prokletím, v hloubi srdci po ní touží každý z nás...