sepsáno třicátého dne měsíce října, devátého roku nového tisíciletí... "Potkáme-li se s někým, kdo nám má být vděčný, ihned nás to napadne. Jak často se však potkáme s někým, komu jsme zavázáni, bez toho, že bychom na to jen pomysleli." (Goethe)
dílo Mikuláše Medka a Jana Koblasyhttp://www.jedovnice.cz/farnost/kostel.htm
Hodně vody uplynulo, než jsem se konečně odhodlal k dalšímu zápisu do svého virtuálního deníku – nemohu se vymlouvat na nedostatek času, ba ani témat, to pouze má dlouholetá přítelkyně Lenora mě držela ve svém područí. Kolikrát se člověk ráno probouzí s předsevzetím zaznamenat nedávné události a své dojmy z nich – a večer uléhá s přáním stejným, jen odloženým na další den. Tento zápis je tedy mým malým vítězstvím nad sebou samým – kéž není zase nadlouho posledním...
Včerejší večer zjitřil opět jednu z palčivých ran, jimiž je má rozervaná duše poseta. To Ivetka a hora zaměstnala mou mysl a zasáhla mé srdce – příběh ženy nesoucí s sebou již od raného mládí břímě člověka vyvoleného, opakovaně spatřivšího a dokonce komunikujícího s Pannou Marií. Již po chvíli sledování dokumentu mapujícího hrdinčin pohnutý osud se ve mně ozvala Skepse, ta zuřivá a vzteklá služebnice rozumu – Skepse, kterou nelze zdolat postupným vyvracením jejích racionálních argumentů, nýbrž pouze očistným plamenem víry, podobně jako mytickou hydru. Je něco takového možné? ozývala se v mém nitru pochybovačná otázka při každém líčení hrdinčina zázračného setkání. Otázka, na kterou dotyčný dokument pochopitelně odpověď nepřinesl. Znechucení nad chováním církve, využívající uznaný – proč má zrovna biskup právo o něčem takovém rozhodovat? – zázrak způsobem nanejvýš světským, poněkud vyvažovaly sympatie k hlavní hrdince, její nezištné dobrotě, přirozené moudrosti, skromnosti i přiznanému pochybování (ne snad o pravdivosti svých vizí, ale vlastní schopnosti dostát takovému závazku). Onen zázrak poznamenal významně a veskrze kladně životy mnoha lidí – lidí obyčejných, hledajících lásku, pomoc nebo místo ve společenství. A mne napadá jediné – zaslouží si pro svou ochotu uvěřit v něco takového můj výsměch... nebo jim mám závidět? Protože po zázracích voláme všichni a bylo by velmi smutné nevidět – nebo se bát vidět – že naše prosby byly vyslyšeny...
