Je to dilema,

podělit se o výjimečnou věc nebo ne... Potkala jsem kdysi mladou ženu, velice pokornou a spokojenou vším, co život přinášel. COSI se s ní událo, když její rodina procházela tragédií. Je zajímavé, že ještě byla víc dítětem, kolem těch dvanácti let, a necítila to jako vyvolení. jen se dovolala pomoci něčeho, snad shůry. Víc nevím, nebylo to sdělitelné ani mně.

Také chtěla dostát zvyku hlásit něco příslušnému odborníkovi, ale nepochodila. Mlčelo se, až nějaká stará žena poradila, ať to v sobě nese jako dar a žije podle toho. Aby se jí náhodou někdo nechtěl smát nebo z ní udělat pouťovou opici. A tak jsem se s ní setkala. Když se blábolilo v partě o konci světa, vrtěla se, poposedala, až vyhrkla: "Tak to přece vůbec není!" Hned se ptali proč, ale uměla jen odpovědět, že to ví.

Nenásledoval výsměch, ale jen opovržlivé pohledy lidí, zabývajících se záhadologií a tudíž znalých. Zpětně se mi ta situace jeví jako typická a velmi komická. Asi je lepší mlčet, ale žitím dávat světlo.