Vztah s Godardem jako škola života i umění

Málokdo se může pyšnit takovými rodinnými vazbami jako herečka a spisovatelka ANNE WIAZEMSKÁ (*1947) – potomek ruských šlechticů narozený v Západním Berlíně, z matčiny strany vnučka francouzského spisovatele Françoise Mauriaca, držitele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1952, a v neposlední řadě dlouholetá manželka slavného režiséra JEANA-LUCA GODARDA. 

Anne Wiazemská ve snímku Roberta Bressona A co dále, Baltazare (1966) – role Marie byla jejím hereckým debutem

Ona sama se přitom může pochlubit bohatou filmografií a spoluprací s dlouhou řadou uznávaných tvůrců (Bresson, Godard, Pasolini ad.), stejně jako úspěšnou spisovatelskou a scenáristickou kariérou poté, co na konci 80. let prakticky opustila dráhu hereckou. Je proto až s podivem, že knihy Anne Wiazemské u nás až dosud nevycházely, – o to lepší zprávou je nedávné české vydání jejího (celkově osmého) autobiografického románu Studijní rok, který publikovala teprve předloni a jehož ústředním tématem je právě raná etapa vztahu Wiazemské s Godardem, ohraničená jejich seznámením a svatbou.

Převedeno do historické roviny, ocitáme se v Paříži mezi roky 1966 a 1967, kdy francouzští studenti oddávající se bezstarostným debatám a kulturním požitkům – a mezi nimi Anne, jež právě odmaturovala a začala studovat filozofii na vysoké škole – ještě netuší, že se mnozí z nich zanedlouho ocitnou na barikádách. Dalo by se říci, že si mladá studentka a začínající herečka nemohla pro tuto dobu přát lepšího průvodce než Jeana-Luca Godarda, který ji nejen obsadil do řady svých snímků, ale také jí představil nespočet významných děl i samotných tvůrců soudobého umění (nejen filmu, ale též literatury či hudby). Dívčin vztah s Godardem ovšem není žádnou bezstarostnou romancí, na čemž nese svůj díl viny jak režisérova komplikovaná povaha, tak rodina Anne Wiazemské. Přestože mladá studentka svého Jeana-Luca milovala a obdivovala, před čtenářem nejsou zamlčeny ani jeho stinné stránky, kterých se věru našlo nemálo – byl přehnaně majetnický a žárlivý, často teatrální a někdy povýšený. To však není jediná příčina toho, proč hlavní hrdinka opakovaně zvažuje pro a proti svého vztahu s Godardem – tou další jsou počáteční výhrady jejích nejbližích, zvláště matky a dědečka (zastávajícího roli dívčina poručníka namísto zesnulého otce), vůči tomuto o sedmnáct let staršímu a veřejně známému milenci mladičké Anne.

Pro mnohé čtenáře bude jistě přidanou hodnotou vzácné svědectví, jež kniha hned na několika místech podává o Godardovi-režisérovi, který jakoby se během natáčení stával někým docela jiným ("Působil autoritativně, což na mě udělalo dojem, ale tolik se to lišilo od jeho chování, když byl před pár minutami se mnou."). Dobově příznačné je rovněž zachycené Godardovo horování pro komunismus a čínskou kulturní revoluci, natáčel tehdy ostatně snímek Číňanka, do něhož obsadil i svou novou partnerku a budoucí manželku Anne a jehož premiérou na festivalu v Avignonu celý román vrcholí. Láska ke kinematografii je také jednou z věcí, kterou mají jinak dosti rozdílní milenci společnou – "Nedokázala jsem to v té době vyjádřit, ale v mé lásce k Jeanu-Lucovi byla i láska k jeho povolání, jeho filmům a jeho přátelům: byla jsem stejně tak zamilovaná do něj jako do jeho vesmíru."

Přestože je Studijní rok knihou výrazně autobiografickou a rezignující na nějaké výraznější románové prostředky, samotný životní příběh Anne Wiazemské je natolik zajímavý, že jeho převyprávění slibuje poutavou četbu a také možnost poznat lidskou stránku celé řady postav, jež od té doby stihly vstoupit do dějin světového filmu. Knize pochopitelně prospívá i odstup několika dekád, s nímž autorka převáděla své vzpomínky a deníkové zápisky do prozaického útvaru a který je patrný i v občasném nastínění událostí spadajících mimo zde zachycené časové období. České vydání naneštěstí poznamenal necitlivý překlad Josefa Brože (jehož výkon kriticky zhodnotila Anna Žilková na webu iLiteratury – ZDE), který tuzemský čtenář zaznamená přinejmenším v podobě stylistických či syntaktických nedostatků (zvláště nápadné jsou chyby v interpunkci, na nichž ovšem nutně nese svůj díl viny i nedbalá redakce celého textu).

(Anne Wiazemská: Studijní rok. Přel. Josef Brož, Praha: Eroika a Prostor 2013, 192 stran.)