Vojtěch Rakous (1862–1935)

Portrét českožidovského prozaika a publicisty, autora povídek z prostředí židovského venkova a představitele českožidovského asimilačního hnutí.

obálka výboru z Rakousových próz (1986, ed. Mojmír Otruba)

Narodil se jako Adalbert Östreicher (někdy uváděno Österreicher) roku 1862 ve velmi početné, česky mluvící židovské rodině v obci Velký Brázdim u Brandýsa nad Labem. S českou literaturou přišel poprvé do kontaktu až o řadu let později, když se v Praze vyučil prodavačem v galanterii. Jako spisovatele jej "objevil" v polovině 80. let 19. století Jan Herben, kterého přes svou "nevypsanou ruku" a "kuriózní pravopis" Östreicher ihned zaujal coby dobrý pozorovatel lidí se schopností věci kolem sebe výstižně pojmenovat. Herben pro Adalberta Östreichera vymyslel český pseudonym Vojtěch Rakous a doporučil jeho humoresky redaktorovi Palečka Rudolfu Pokornému. Podobně významné bylo i autorovo setkání a posléze přátelství s Karlem Fischerem, redaktorem Kalendáře českožidovského, do něhož začal Rakous pravidelně přispívat povídkami z prostředí židovských obyvatel českého venkova. Ačkoliv se z Prahy vrátil do rodného kraje, kde se živil jako obchodník s obilím, v 90. letech se přestěhoval zpět do české metropole, kde s bratrem Karlem založili obchod s obuví, – Vojtěch, který se roku 1895 oženil, vedl jeho libeňskou filiálku. Obchodu se přestal věnovat až na sklonku života, kdy byl již vážně nemocen, nadále se však podílel na činnosti českožidovského hnutí. Zemřel v roce 1935 a je pohřben na tzv. novém židovském hřbitově v Praze-Libni.

Vedle Kalendáře českožidovského Rakous publikoval i v dalších periodicích – Hlasu národa, Českožidovských listech, Národních listech, po roce 1918 například v Tribuně. Po dlouhou dobu ovšem jeho povídky vycházely právě jen časopisecky, teprve v roce 1897 debutoval Rakous také knižně, a to vlažně přijatým souborem krátkých próz Doma. Čtenářský ohlas mu vyneslo až první vydání jeho dodnes nejslavnějšího – později mnohokrát přepracovávaného, obměňovaného a rozšiřovaného (ve 20. letech ve 3 svazcích) – povídkového výboru Vojkovičtí a přespolní z roku 1910 (do širšího povědomí českých čtenářů se tak Vojtěch Rakous dostává takřka v padesáti letech).

Své prózy Rakous s oblibou komponoval v podobě určitých cyklů (mj. Modche a Rézi, Kieslarův Lojza, Dědeček a babička, Židé a židovky, Když přišla válka, Soused Izidor Goldstein vypravuje) – bezesporu největší obliby dosáhly povídky, jejichž hrdiny jsou Modche a Rézi, starý bezdětný židovský pár neustále se škorpících manželů Korefových, jejichž humorné příhody se dočkaly jak dramatického, tak filmového zpracování (Modche a Rézi, 1926, režie Přemysl Pražský). Rakous přitom jako vůbec první vnesl do české literatury postavy Židů coby obyvatel českého venkova, jehož jsou přirozenou a tolerovanou součástí, sdílející se svými sousedy každodenní starosti a přitom ctící tradice svého náboženství a kultury. Přestože jeho prózy – především humoresky – dosáhly ve své době značné čtenářské obliby, více než polovina jeho textů se nikdy nedočkala knižního vydání a dodnes zůstává rozptýlena na stránkách tehdejších periodik. Vedle prozaické tvorby se Rakous věnoval také publicistice zaměřené především na aktuální témata a otázky českožidovských vztahů.

(viz Půlnoční profily)

LITERATURA:

(1) DONATH, Oskar: Vojtěch Rakous. In: Židé a židovství v české literatuře 19. a 20. století (díl II., 1930), s. 219–222.
(2) KREJČOVÁ, Helena: Vojtěch Rakous. In: Českožidovští spisovatelé v literatuře 20. století (2000), s. 10–25.
(3) OTRUBA, Mojmír: Vojtěch Rakous. In: Lexikon české literatury 3/II (2000), s. 1209–1211.
(4) OTRUBA, Mojmír: Vojtěch Rakous. In: V. Rakous: Vojkovičtí a přespolní (1986), s. 7–13.

ODKAZY:

O Rakousovi na úředních stránkách obce Brázdim

UKÁZKA Z KNIHY VOJKOVIČTÍ A PŘESPOLNÍ (1986; PODLE 3. VYDÁNÍ Z ROKU 1926):

K večeru, už se šeřilo, přišel domů Modche, všecek zkřehlý a hladový. Rézi přivítala jej s bolestným nářkem, že se blíží poslední její hodinka a honem aby běžel shánět lidi, aby se u ní pomodlili, a tak ji posilnili na poslední cestu. 

Zimou zkřehlý a hladový Modche zle se vzpouzel jejímu přání vyhověti a všelijak jí to vymlouval.

"Do rána se ze všeho vyspíš a vypotíš a bude ti dobře," těšil ji důtklivě. "Noc je na krku a kampak mám teď v noci a v takové zimě běžet?"

"Rána se nedočkám," šeptala lítostivě Rézi; hlasitě a rázně dodala: "Kovářka u mne zůstane a ty dojdeš do Křenku k Náckovi; Nácek ať jde hned do Vojkovic pro Frieda a pro Hellera. U Toničky ve Křenku na ně počkáš a můžete přijít všichni pohromadě. Ať si ale pospíšíš, a ne abyste přišli, až budu na prkně, – to víš, že bych se s tebou vypořádala!"

A tak si Modche ani uši u čepice nerozvázal, ani burnus nesvlékl. Jen dýmku na cestu si chtěl zapáliti, ale tu ho již Rézi s velkým křikem hnala ze dveří, že ona by desetkrát mohla duši vypustit, než on se jednou vypraví z domova.

Když Modche vzdychaje a hubuje odešel, Rézi hbitě vstala, s kovářčinou pomocí převlékla peřiny do čerstvých, kanafasových, modře pruhovaných povlaků, stůl pokryla šábesovým ubrusem a znaleckým okem prohlédla všecky kouty a koutky čistotou zářící sednice. Všecko bylo v pořádku. Nikde ani prášku a hadry, pokrývající celou podlahu, byly bez jediného záhybu. Ať se stane co stane, ať přijde kdo přijde, žádná pomluva nebude.

Pak se Rézi – všecko za asistence kovářčiny – převlékla do čistého sněhobílého prádla, oblékla bílou, krajkami lemovanou sukni – před třemi roky ji měla posledně ve Vojkovicích v židovském bále – a bělounký noční kabátek a takto běloskvoucí a naparáděná ulehla zase do postele a spokojeně očekávala chvíle, až ji bůh k sobě povolá.