Svědectví o holocaustu jako celoživotní program

Spisovatel, historik, sociolog, teolog, politolog a filozof H. G. ADLER (1910–1988) patří k osobnostem, kterým se dodnes nedostalo zasloužené pozornosti, což se týká zvláště jeho literární tvorby. 

Svatba H. G. Adlera a Gertrud Klepetarové 30. října 1941 v Praze.

Narodil se 2. července 1910 v pražském Karlíně, v rodině sice židovské, avšak náboženský život takřka nepěstující – což ovšem později nacisty nikterak nezajímalo. Zásluhou české služebné a pozdější soukromé iniciativy jedné učitelky na obecné škole se naučil česky. O několik let později jej otec svěřil do internátní výchovy v drážďanské reálce, již Adler nazval svým "prvním koncentrákem" a kterou pak literárně ztvárnil v románu Panoráma (1948, vyd. 1968, česky 2003). Odsud přestoupil na gymnázium v Moravské Třebové a roku 1925 se vrátil do Prahy, kde pokračoval ve studiu na malostranském německém státním gymnáziu (seděl v lavici s Felixem Kafkou, synovcem slavného spisovatele, jehož jméno mu však tehdy nic neříkalo).

Již na gymnáziu propadl kouzlu četby a spolu s Wolfem Salusem (synem básníka Hugo Saluse) a Franzem B. Steinerem, budoucím básníkem, s nímž po druhé světové válce sdílel anglický exil a který Adlera ustanovil správcem své pozůstalosti, založil literární kroužek. Maturitu složil v roce 1930 dálkově, neboť již tři roky předtím školu opustil kvůli tomu, aby měl více času pro své literární ambice. V Praze studoval hudbu, umění, literární vědu, filozofii a psychologii, promoval v roce 1935. Česká metropole se také stala místem jeho prvního setkání s budoucím přítelem (jenž později rovněž našel domov v Anglii), spisovatelem a nositelem Nobelovy ceny za literaturu Eliasem Canettim, který Prahu krátce navštívil v roce 1937 a svému tehdejšímu mladému průvodci věnoval vzpomínku ve své knize Hra očí: "Vyznačoval se velmi vypjatým idealistickým nárokem, tento muž, který se měl brzy stát takovou obětí oné prokletíhodné doby, působil, jako by do oné doby nepatřil. Těžko bychom si mohli někde v Německu představit muže, jehož více formovala německá tradice. Byl však tady v Praze a četl snadno v češtině, vážil si české literatury a hudby a všechno, čemu jsem nerozuměl, mi vysvětloval způsobem, jímž pro mě daná věc nabývala na přitažlivosti."

V polovině srpna 1941 byl Adler povolán na nucené práce při stavbě železnic a když se v listopadu směl vrátit do Prahy, oženil se se svou přítelkyní Gertrud Klepetarovou, aby je nacisté nemohli tak snadno odloučit. Krátce nato následovala deportace do Terezína a téhož roku padli Němcům za oběť oba jeho rodiče. V Terezíně vykonával manuální práce, ve volném čase psal a udržoval zde styky s mladými básníky (mj. s nadaným výtvarníkem a literátem Petrem Kienem, který válku nepřežil). Adler tu napsal první verzi své prózy Raoul Feuerstein ("svého Fausta", jak říkal) a řadu básní. Roku 1943 zemřel v ghettu jeho tchán a v následujícím roce byli Adler se ženou a tchyní zařazeni do transportu. Z patnácti set členů jejich transportu, který odjel 12. října 1944 do Osvětimi, nakonec přežilo jen sedmdesát osm. Ačkoliv většina jeho blízkých, včetně rodičů a manželky, druhou světovou válku nepřežila, Adler měl štěstí a v červnu 1945 se vrátil do Prahy. Nechtěl však žít v komunistickém totalitarismu, jehož nástup se v Československu postupně rýsoval, proto v únoru 1947 emigroval do Anglie a od té doby žil v Londýně. Odchod z Prahy mu usnadnil i pocit, že zde už není nadále vítán: "Nebyl jsem Čech. Německý živel už podle Čechů v zemi místo neměl. Patřil jsem k německé kultuře. Německou kulturu vyhnali. Praha byla mrtvým městem, byla pro mě hřbitovem a tak to zůstalo."

Adler dostál své přísaze z dob deportace, že pronásledování Židů ztvární jak vědecky, tak literárně. Kvůli nacistům také přestal užívat svá křestní jména a nahradil je iniciálami, neboť zástupce Adolfa Eichmanna pro protektorát se rovněž jmenoval Hans Günther. Téma Terezína pojednal hned ve dvou stěžejních knihách, které mu mezi historiky vynesly přezdívku "Terezínský Adler" – jedná se o tituly Terezín 1941 až 1945. Tvář nuceného společenství (1955, česky 2006) a Utajovaná pravda. Terezínské dokumenty (1958). Nacismu a totalitě obecně se ovšem věnoval i v dalších textech, kupříkladu ve svém objemném spise Člověk pod správou (1974), nesoucím podtitul "Studie k deportaci Židů z Německa". Český výbor z jeho sociologických studií vyšel v roce 1998 pod názvem Svoboda a bezmoc.

Též coby literát se Adler opakovaně vracel k tématu druhé světové války a holocaustu. Jeho román Cesta (1962, česky 2011), který vznikal již v letech 1950–1951, bývá kritikou považován za jedno z nejranějších a umělecky nejhodnotnějších zpracování tematiky koncentračních táborů. O této knize, která je specifická mimo jiné tím, že celá mašinérie lemující cestu židovské rodiny do záhuby zůstává nepojmenována, Elias Canetti prohlásil: "Pokládám ji za mistrovské dílo. Je napsaná obzvlášť krásnou, čistou prózou, bez jakékoli zášti a hořkosti. Výraz esenciální očisty, na niž máte právo jen Vy či lidé Vašeho osudu." Hrdinou jeho další stěžejní prózy, výrazně autobiografického románu Neviditelná stěna (1954, česky 2007), pro nějž se přes tři desetiletí nenašel nakladatel, je "navrátilec" Artur Landau, kterého jedna žena zachrání v koncentračním táboře a druhá jej po návratu naučí znovu žít – ve skutečnosti se jedna z nich jmenovala Gertrud, byla Adlerovou první ženou a zahynula v Osvětimi (v Terezíně ho její postavení lékařky chránilo po dva a půl roku před transportem), další pak byla jeho druhá manželka Bettina.

Přestože v Londýně, kde se po válce usadil, napsal Adler svá nejhodnotnější díla, pravým domovem se mu toto město nikdy nestalo. Ostatně ani zde se z jeho života česko-německý element nevytratil – oženil se tu se svou dlouholetou přítelkyní, pražskou sochařkou Bettinou Grossovou, a jejich syn Jeremy, dnes uznávaný germanista, si vzal za ženu Češku. Jako spisovatel debutoval vinou nakladatelské nepřízně až v roce 1961 knihou Náš Jiří. A jiné povídky (Unser Georg. Und andere Erzählungen). Poté se vydání dočkaly jeho prózy Cesta (Eine Reise, 1962, česky 2011), Kníže požehnání. Podobenství – Úvahy – Příměry (Der Fürst des  Segens.  Parabeln –  Betrachtungen – Gleichnisse,  1964), Zánik Sodomy. Bagately (Sodoms Untergang. Bagatellen, 1965) a povídkový soubor Události (Ereignisse, 1969). A to bylo na dlouhou dobu všechno. Když Jürgen Serke, z jehož knihy zde především vycházím, vzpomíná na svou návštěvu starého Adlera, popisuje očividné zklamání spisovatele z malého ohlasu (jak ze strany nakladatelů, tak čtenářů), jehož se prozatím dostalo jeho literárnímu dílu, zvláště pak tvorbě básnické. Ještě koncem osmdesátých let leží ve skříni Adlerovy pracovny některé nevydané prózy, staré mnohdy několik desetiletí – Osada (Die Ansiedlung, 1949), Zkouška (Die Prüfung, 1952), Neviditelná stěna (Die unsichtbare Wand, 1954) či Domácí řád (Die Hausordnung, 1967), a Adler-lyrik dosud stále čeká na své objevení. Na druhou stranu jeho odborné práce získaly řadu ocenění a vynesly svému autorovi titul profesora. Stal se váženým mužem, zůstal však zapomenutým spisovatelem. 

(in Půlnoční expres II/MMXIV)

POUŽITÁ LITERATURA:

ATZE, Marcel: Středoevropští spisovatelé v exilu (H. G. Adler, Elias Canetti, Franz Baerman Steiner). Brno: Barrister & Principal 2000.
SERKE, Jürgen: Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou. Praha: Triáda 2001, s. 330–347.

UKÁZKA Z ROMÁNU CESTA (Barrister & Principal, 2011, překlad Iva Kratochvílová):

"Nic se vám nedá svěřit, všechno se musí zařídit za vás, protože jste líná sebranka, která neumí ani vzít za násadu lopaty. Jako za malé děti se za vás musí všechno udělat, a vy si pak přijdete k prostřenému stolu, za což se od vás nedá očekávat sebemenší vděčnost. Nedá se od vás čekat nic než váš smrad. Ale za nesvéprávné se vždycky všechno vykonávalo, to uznáváme. Obětovali jsme se pro vás. Kdybychom s vámi chtěli jednat méně tvrdě, zpychli byste a rozdrtili nás ještě uprostřed té zasněžené zimy. Sněženky byste chtěli? Květiny jsme vám nepřinesli. Už je pozdě, vlak odjede, než bychom je mohli donést. Pošleme je za vámi. Ano, pošleme za vámi všechno, po čem vaše srdce touží. Jenom už konečně jeďte! Zapomněli jste něco? To nebude nic tak důležitého. Pište odsud dopisy, všechno vyřídíme. Jsme spolehliví. Nevidíte nám to na obličejích? Z očí nám musíte vyčíst naši věrnost! Že by se vám mohlo něco stát? Kdo vám to povídá? Samé hloupé tlachy! Nikomu se ještě nezkřivil ani vlásek. Přehmaty jsou zakázány. Teď jedete do bezpečí, do své vlasti, jak jste si vždycky přáli. Je vám zatěžko rozloučit se? Tomu nemůžeme uvěřit! Ne, nevěříme tomu! Všechno zakázané je definitivně za vámi a kyne vám věčná svoboda. Tam smíte. Sami bychom si přáli sdílet váš osud, ale bohužel je nám to odepřeno. Volá nás povinnost, musíme se dál starat o vaše blaho a potom se musíme postarat ještě o vaše bratry, kteří už také čekají na cestu."