Příběhy filmové cenzury v USA

Záhy po vzniku prvních filmů si nejrůznější ochránci veřejné morálky uvědomili, že kinematografie – byť tehdy ještě černobílá a němá – má nemalý vliv na společnost, koneckonců s ní mohl přijít do styku v podstatě kdokoliv, bez ohledu na společenskou třídu, věk, pohlaví nebo vzdělání. 

záběr z filmu Zrození národa (1915)

Proto se nové médium ocitlo velmi brzy v centru pozornosti dlouhé řady rozličných organizací, spolků, výborů a lig, jejichž programem byla ochrana těch "správných hodnot", ať už si konkrétní sdružení a jednotliví členové pod tímto označením představovali cokoliv. Tento dohled na filmovou produkci se v mnoha zemích postupně institucionalizoval a vznikaly kvůli němu zvláštní státní úřady. K tomu všemu přitom nedocházelo zdaleka jen v krajinách ovládaných totalitními režimy, ale dokonce i v symbolu svobodného světa, tedy ve Spojených státech amerických. Přestože hlavním zaklínadlem se v podobných případech stalo slovo "morálka", lze rozlišit celou řadu příčin filmové cenzury – což dobře ilustrují následující příklady vybrané právě z dějin americké kinematografie.

RASISMUS

Jeden z nejslavnějších amerických snímků všech dob natočil již v roce 1915 režisér D. W. Griffith – černobílý a němý film Zrození národa, dlouhý skoro tři hodiny a předkládající divákům osobitou interpretaci období rekonstrukce amerického Jihu po prohrané občanské válce, vznikl na základě dvou oblíbených románů The Clansman (Příslušník klanu) a The Leopard’s Spots (Levhartí skvrny) od Thomase Dixona mladšího, kazatele a synovce jednoho z předních činitelů Ku Klux Klanu. Přestože tvůrci snímek uvedli tzv. Ospravedlněním filmového umění ("Neobáváme se cenzury, neboť si neklademe za cíl pohoršovat nepřístojnostmi či obscénností, vyhrazujeme si však právo svobodně vylíčit temnou stránku zla a vyzdvihnout záři a moc cti – právo přiznané umění psaného slova, umění, jemuž vděčíme za Bibli a Shakespearova díla.") a filmovými odborníky je tento snímek pro své filmařské novátorství, technické efekty a umělecké postupy zaslouženě považován za jedno z nejvýznamnějších děl světové kinematografie, je nutno konstatovat, že ve Zrození národa je zachycen hluboce zakořeněný rasismus. Film krátce po premiéře kritizovala za rasistické vylíčení černochů nově vzniklá Národní asociace pro povznesení barevného obyvatelstva, její výzva adresovaná Národní radě pro filmovou cenzuru však byla kvůli názorově nejednotné radě neúspěšná. Uvádění snímku zvláště ve velkých městech provázela ovšem vlna protestů a snímek se stal předmětem řady soudních procesů. Jak tomu však bývá i dnes, kontroverzní pověst návštěvnosti snímku nikterak neublížila, ba právě naopak – Zrození národa se stalo prvním kasovním trhákem éry němého filmu.

ZLOČIN

V roce 1932 natočil Howard Hawks gangsterku Zjizvená tvář, jeden z prvních filmů o organizovaném zločinu, který podle jeho tvůrců věrně zachycuje činnost mafie a korupci ve vládních kruzích. Snímky takto kombinující zábavu se sociální kritikou se často setkávali s odporem cenzorů, protože údajně porušovaly tzv. Produkční kodex vzbuzováním sympatií se zločinci a/nebo seznamovaly snadno ovlivnitelnou mládež s úspěšnými kriminálními praktikami. Zjizvenou tvář čekalo náročné vyjednávání s cenzory a přestože tvůrci filmu svolili k četným úpravám, na řadě míst narazil i druhý pokus o uvedení snímku do kin na tvrdý odpor. Rozhořčený producent Howard Hughes proto vydal veřejné prohlášení proti cenzuře, v němž mimo jiné stálo: "Cenzura začala vážně ohrožovat svobodu projevu. Samozvaní ochránci veřejného blaha ztělesnění cenzurními úřady propůjčují svůj vliv a podporu sobeckým a ničemným zájmům o potlačení filmu jednoduše proto, že pravdivě zachycuje poměry ve Spojených státech, které se na prvních stránkách deníků propírají od nástupu prohibice. Zjizvená tvář je upřímná a působivá obžaloba nadvlády gangů v Americe a jako taková může neocenitelně přispět k donucení státních úřadů i federální vlády, aby proti zločincům zakročily tvrději a vymýtily gangsterismus v zemi." Nakonec se však filmaři dočkali jen částečného vítězství – v jednotlivých amerických státech se promítaly tři různé verze Zjizvené tváře.

NEMRAVNOST

Když v roce 1951 vznikala filmová adaptace slavné divadelní hry Tramvaj do stanice Touha, tvůrci snímku – režisér Elia Kazan a dramatik Tennessee Williams – byli varováni již v průběhu natáčení, že hra se na stříbrné plátno nedostane bez zásadních výpustek určitých pasáží a dialogů. Kazan s Williamsem však byli neoblomní a po úspěšném vyjednávání nabyli dojmu, že jejich film má cestu k divákovi otevřenou. Zřejmě ovšem nepomysleli na to, že cenzura má v americké kinematografii ještě další nástroj – filmové studio nepotřebuje souhlas scenáristy ani režiséra k tomu, aby dokončený snímek sestříhalo. Tzv. právo posledního střihu bylo uplatněno i v tomto případě a studio Warner Brothers tváří v tvář četným připomínkám a námitkám ze strany Legie slušnosti přepracovalo problematické části toho, co Kazan s Williamsem považovali za hotové dílo (celkem si tyto zásahy vyžádaly pět minut filmu). Snímek se přesto po svém uvedení dočkal odsudků pro svou údajnou amorálnost a vulgárnost. Vystřižený materiál byl po dlouhá léta považován za ztracený a teprve od roku 1993 mají diváci možnost vidět původní verzi Kazanova snímku.

ROUHÁNÍ

Snímek Poslední pokušení Krista natočil podle stejnojmenného románu Nikose Kazantzakise v roce 1988 Martin Scorsese a producenti právem očekávali bouřlivé reakce. Samotné natáčení se odkládalo celých deset let, protože režisér nemohl najít studio ochotné riskovat útoky křesťanských fundamentalistů. Odpůrci přitom vycházeli z částečně nepravdivých informací – že se Scorsese chystá vylíčit Ježíše Krista jako homosexuála nebo že chce ve filmu použít barvité sexuální výjevy. Po strastiplném hledání se snímku nakonec ujala společnost Universal Pictures, ovšem s postupujícími pracemi na filmu se dále stupňovaly nátlakové akce jeho křesťanských odpůrců. Premiéra Posledního pokušení Krista vyvolala v celé zemi ostré spory, přičemž mnoho protestů vycházelo z neznalosti skutečného obsahu Scorseseho snímku a ze snahy křesťanských spolků vystupovat na veřejnosti jednotně. Nepokoje provázely promítání snímku na mnoha místech ještě dlouho po jeho premiéře.

NÁSILÍ

Když Oliver Stone v roce 1994 natáčel Takové normální zabijáky, líčící příběh páru masových vrahů, kteří se stanou skrze bulvární média lidovými hrdiny, způsobil jeho snímek značný rozruch ještě před svým uvedením do kin. Film byl zatracován pro údajnou glorifikaci násilí a podněcování k němu – přestože režisér svůj snímek charakterizoval jako obžalobu násilí, jeho kritici tvrdili, že "je příliš násilný na to, aby mohl násilí odsuzovat". Snímek přitom není zdaleka tak akční, jak se jeví zásluhou dynamické hudby a rychlého střihu, a násilí zachycuje spíše nepřímo – vraždění naznačují zvuky, nikoliv obrazy. Jistou zvláštností je v tomto případě fakt, na který se později odvolávali též někteří američtí cenzoři, že během následujících let několik odsouzených zločinců hovořilo o svém údajném ovlivnění Stoneovým snímkem. Také z tohoto důvodu vášnivé debaty či soudní spory kolem Takových normálních zabijáků dodnes zcela neutichly. 

(in Půlnoční expres XII/MMXIII)

POUŽITÁ LITERATURA:

SOVA, Dawn B.: Zakázané filmy (125 příběhů filmové cenzury). Praha: Knižní klub 2005, 320 stran.