"Poúnorový vývoj literatury byl na Slovensku obdobný jako u nás" /2

Rozhovor se slovakistkou JANOU PÁTKOVOU (*1973) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který dobře poslouží též coby stručný, avšak výmluvný průvodce dějinami slovenské literatury a česko-slovenských literárních vztahů... (S ohledem na čtenáře je rozsáhlý text rozdělen na dvě části, toto je část druhá.)

Stanislav Rakús (*1940) – slovenský prozaik, literární vědec a vysokoškolský pedagog, který začal časopisecky publikovat v 60. letech, a to jak kratší prózy, tak kritické texty (ve Slovenských pohľadoch, Mladé tvorbě, Romboidu aj.).

Během "zlatých 60. let" se jistě dařilo nejen slovenskému filmu (řada jeho tvůrců ostatně neoddělitelně patřila k tzv. československé nové vlně), ale též literatuře. Zintenzivnil se v té době česko-slovenský literární dialog? Řada slovenských spisovatelů studovala v Praze, oblibě se u nás těšily knihy Ladislava Mňačka či Dominika Tatarky – která další jména, díla, edice, časopisy apod. z oblasti tehdejší slovenské literatury stojí i dnes za připomenutí?

Považuji za zajímavé a do jisté míry příznačné pro vnímání slovenské literatury v českém prostředí po roce 1989, že na prvním místě zmiňujete Ladislava Mňačka. Zřejmě tento zájem o Mňačka jako spisovatele pramení z toho, že L. Mňačko jednak psal česky (samozřejmě i slovensky), a po druhé byl hojně překládán do češtiny. Domnívám se však, že stěžejní v jeho tvorbě byla publicistická tvorba. Ani ve svých beletristických textech se nedokázal od publicistiky odpoutat. V našem prostředí jde dle mého názoru o přeceňovaného autora. Dominik Tatarka je v českém literárním kontextu zase znám díky osobním kontaktům s Ludvíkem Vaculíkem, tedy jako významný slovenský disident. Ve vývoji slovenské literatury nemá však ani tento autor jednoznačné místo. Jako spisovatel prošel těžkým vývojem od avantgardy, přes budovatelský román, po disidentské texty plné odporu vůči režimu.

Obecně 60. léta jsou ve slovenské literatuře považována za důležitější, vývojově dotaženější období než literatura mezi dvěma válkami. Skutečně se zdá, že v tomto období byly vztahy mezi českými a slovenskými literáty intenzivnější. Je to dané i vzájemnou publikační podporou v periodikách druhého národa. Navíc celá řada českých literárních časopisů byla na Slovensku nejen čtena, ale můžeme říci, že skrze česká literární periodika nasávala slovenská literatura impulzy západoevropské literatury. Takovým příkladem může být časopis Světová literatura, skrze který se dostává na Slovensko vliv například tzv. francouzského nového románu a existencialismu.

Právě literatura šedesátých let přinesla celou řadu naprosto nových epických postupů, narativních postojů, dokonce i nový typ postavy, jedním slovem novou poetiku. Celá řada textů z tohoto období patří mezi dodnes velmi čtené knihy, ke kterým se vrací nejen čtenáři, ale i odborná veřejnost, např. formou monografií (o Rudolfu Slobodovi, Pavlu Vilikovském, stále chybí monografie o Jánu Johanidesovi nebo o Stanislavu Rakúsovi, který začal časopisecky publikovat také koncem 60. let). Šedesátá léta představují ve slovenské literatuře velmi inspirativní a produktivní období, v jehož trajektoriích pokračovalo ještě na začátku sedmdesátých let vydávání původních textů, např. knižní prvotiny Dušana Duška a Dušana Mitany. Jsem přesvědčena o tom, že tyto texty by v danou dobu ze společensko-politických důvodů v českém prostředí již nebylo reálné vydat. Ve stejné souvislosti bych mohla jmenovat i palánkovskou trilogii nedávno zesnulého Ladislava Balleka či baladické prózy Stanislava Rakúse.

Literaturu šedesátých let nelze ve slovenské literatuře opomenout ještě z jednoho podstatného důvodu, kterým je individuální návaznost některých autorů publikujících až po roce 1989 právě na emblematické prózy vydané v šedesátých letech (a začátkem let sedmdesátých), např. Slobodův Narcis, Mitanovy Psie dni. K těmto textům bychom mohli přiřadit i Johanidesovu prvotinu Súkromie a Vilikovského Citová výchova v marci. Většina těchto textů byla velmi záhy po jejich vydání přeložena i do češtiny. S šedesátými roky je spojen jednoznačně měsíčník Mladá tvorba, který sdružoval nejmladší autorskou generaci. Na jeho stránkách je vidět o jak obrovské kulturní vzepětí v tomto desetiletí šlo. Zmiňuji daný časopis i z toho důvodu, že po roce 1989 se k tomuto časopisu ze stejného důvodu vrátili dva tehdy mladí literární kritici, Peter Darovec a Vladimír Barborík, a v roce 1996 vydali průřezově Mladá tvorba – Časopis po čase.

Nástup normalizace jistě neblaze poznamenal i slovenskou literaturu a její představitele, ale kupříkladu Claudio Magris ve své knize Dunaj hovoří o tom, že Slovensko nebylo posrpnovými událostmi postiženo zdaleka tolik jako Čechy a kulturně i politicky tím naopak mnoho získalo. A podle Emila Charouse docházelo i k jisté expanzi slovenské literatury do české kulturní sféry více poznamenané druhou vlnou emigrace.

Už zmiňovaný časopis Mladá tvorba zanikl právě s příchodem normalizace, tedy v roce 1970. K jeho autorskému okruhu patřil i Dušan Mitana a Dušan Dušek, jejichž prvotiny „nestihly“ vyjít ještě v šedesátých letech. Respektive tito autoři debutovali v roce 1972, kdy Dušanu Duškovi vychází prvotina Strecha domu a v roce 1970 vydává Dušan Mitana prvotinu Psie dni. Oba tituly těží ještě z poetiky šedesátých let, pokračují tedy v jakýchsi prodloužených trajektoricích "zlatých šedesátých". S odstupem času je s podivem, že mohly tyto knihy ještě vyjít. Ale po těchto textech vycházejí další prózy, které převyšují průměr oficiální literatury: mám na mysli tituly Ballekovy, Rakúsovy a Slobodovy (např. jeho román Rozum z roku 1982). Jejich knihy můžeme dodnes číst bez rizika ideologického nánosu. To byla konkrétní ukázka toho, co měl zřejmě na mysli Claudio Magris, když mluvil o míře zasažení posrpnovými událostmi. Ovšem rozdíly v publikačních možnostech nebyly nijak markantně odlišné, rozhodně ne natolik, abychom mohli mluvit o tom, že by z těchto neblahých událostí slovenská kultura snad těžila. Můžeme souhlasit s názorem Emila Charouse, když mluví o vstupu slovenské (překladové) literatury do českého kontextu. V daném období byly pochopitelně preferovány překlady ze zpřátelených zemí na úkor překladů ze západoevropských literatur. V tomto smyslu slovenská literatura spíš získala, ale bohužel v 90. letech došlo k přetržení této překladatelské tradice. Až posledních (přibližně) deset let je patrný zájem o překlad především ze současné slovenské literatury (i když sporadicky jsou překládány i starší texty, např. Rudolfa Slobody ad.).

Lze v kontextu slovenského písemnictví také mluvit o trojí literatuře v 70. a 80. letech, tzn. literatuře oficiální, samizdatové a exilové? A pokud ano, lišil se v něčem kterýkoliv z těchto proudů výrazně od svého českého protějšku?

V souvislosti se slovenskou literaturou období normalizace můžeme rovněž vnímat rozštěpení literárního života na oficiální a neoficiální část. Specifikem oficiální publikační činnosti je schopnost i možnost autorů posouvat hranice povoleného. Dařilo se to např. Ladislavu Ballekovi, Vincentu Šikulovi, Stanislavu Rakúsovi ad. Neoficiální linie literárního života zahrnovala především samizdatovou a exilovou literaturu. Nejvýraznější osobností disidentského života byl Dominik Tatarka (mezi prvními podepsal Chartu 77) a spolu s ním Pavel Hrúz, Ivan Kadlečík a filozof Milan Šimečka ad. Jejich texty vycházely v samizdatové Edici Petlice, kterou založil Ludvík Vaculík v roce 1972. Tady vidíme celou řadu příkladů česko-slovenské spolupráce. Např. Tatarkovy Navrávačky poprvé vyšly právě v Edici Petlice, rozhovor o jeho životě ve spleti událostí 20. století, se všemi vzestupy a pády vedla Češka Eva Štolbová. Opakovaně Navrávačky vyšly až po roce 1989. Mezi emigranty tohoto období najdeme i několik spisovatelů: např. Ladislav Mňačko (v exilu publikoval německy) nebo Jaroslava Blažková (v emigraci se odmlčela, ale roku 2005 vydala román Happyendy, ve kterém se vrací i k problematice emigrace, autorka emigrovala do Kanady v roce 1968).

Například mimo tento samizdatový a exilový publikační záběr napsal Pavel Vilikovský několik próz do šuplíku, které vyšly najednou až koncem normalizace, konkrétně roku 1989. Zdá se být příznačné pro hledání rozdílů mezi českým a slovenským literárním vývojem, že mezníky opouštění ideologicky zatížených témat ve slovenské literatuře (tedy v druhé polovině 50. let a koncem 80. let) byly vždy o krůček napřed před českou literaturou. Například už v roce 1988 vznikla pod vedením Rudolfa Chmela nová redakce literárního časopisu Slovenské pohľady, která vrátila do literárního života některé dosud odsunuté autory, a tak otevřela cestu demokratizačním procesům i v širším měřítku, nejen tedy v rámci slovenské literatury.

Působíte na Katedře středoevropských studií na FF UK, pod níž spadá i slovakistika, můžete v krátkosti představit historii tohoto oboru u nás a zhodnotit jeho dnešní stav?

Slovakistika jako obor má za sebou v rámci filozofické fakulty prvních dvacet let existence. Její založení až v roce 1994 považuji za jednoznačně opožděné, protože samotná problematika daná i historickými okolnostmi by si zasloužila samostatný obor již v minulosti. Slovakistika byla tedy založena roku 1994 jako bezprostřední reakce na rozdělení Československa. U jejího zrodu stáli dva literární vědci (a poslední Čechoslováci, jak doc. Chmel vždy rád zmiňuje): doc. Ludvík Patera a doc. Rudolf Chmel. Kabinet slovakistiky patřil pod Katedru slavistiky, kde slovakistika ve svých začátcích nabízela studium zejména dvouoborové slovakistiky, ke které časem přibylo i intenzivní jednooborové studium slovakistiky, tedy slovenského jazyka, literatury a historie. Jako filologický obor opírající se o takto trojsložkové studium s plnohodnotnou historií byl do jisté míry unikátem (na filologiích bývá historická část zpravidla okleštěna na pouhé reálie konkrétního národa).

Od roku 2006 se slovakistika stala spolu s polonistikou a hungaristikou součástí Semináře středoevropských studií, který spadal pod transformovaný Ústav slavistických a východoevropských studií. To byl začátek areálového studia daných oborů. Pro slovakistiku to znamenalo, že se zcela změnilo její studium. Studentům jsou od té doby nabízena šíře koncipovaná středoevropská studia, kde je možné si jako profilový jazyk zvolit slovenský, polský nebo maďarský jazyk, pochopitelně s ohledem na celý areál. Tzn. že studenti jsou široce seznamováni nejen s literaturou a historií slovenskou, ale v areálovém pojetí středoevropskou (tedy rovným dílem i polskou a maďarskou, s ohledem na vzájemné průniky, přesahy).

V současné době Středoevropská studia nabízejí studium nejen na bakalářské úrovni, ale umožňují studentům pokračovat i v rámci navazujícího magisterského studia; a někteří naši studenti usilují o profilaci ve studiu doktorském, v rámci studijního programu Slovanských literatur. Otevřená zůstává otázka paralelního znovuobnovení dvouborového studia jednotlivých filologií, tedy i slovakistiky.

Jak se díváte na dnešní stav česko-slovenské literární komunikace? Platí tradovaná představa, že zatímco Slováci českou literaturu znají a také čtou (a to v originále), naše povědomí o minulé i současné slovenské literatuře je spíše tristní a slovenské knihy u nás mají naději nalézt čtenáře jen v českém překladu?

Situace současných česko-slovenských kulturních vztahů není tak jednoznačná, jak zaznělo v otázce. Poprvé tedy na dané téma existuje již celá řada seriózních studií, které se zabývají disproporcí vzájemného jazykového porozumění: česko-slovenského a zpětně slovensko-českého. Ponechám-li zatím úvahy o literárních vzájemných stycích stranou, je zřejmé, že vzájemná kontaktovost funguje na dalších úrovních společensko-kulturního života. Např. v hudebním průmyslu se zdá být situace nejuspokojivější, ve filmu můžeme mluvit o spolupráci herců (slovenští herci/herečky v  našich filmech/seriálech, méně už čeští herci/herečky na Slovensku). V dalších vědních disciplínách se bez problémů opírá studium o slovensky psané odborné texty (např. z oblasti: sociologie, politologie, dějiny umění, historie a archeologie ad.). Ale v literatuře takováto kontaktovost stále chybí. Z české strany se zdá být zásadní nechuť čtenářů číst knihy slovensky, v tom tedy překladová politika vyšla vstříc "línému" českému čtenáři. Pro mě osobně je doposavad otázka překladů (ačkoli ze slovenštiny občas sama překládám) velmi diskutabilní, a trochu idealisticky si představuji, že bude český čtenář číst literaturu v originále, tedy slovensky. Už kvůli tomu, že každý překlad je zároveň interpretací a tak blízký jazyk, jako je slovenština, nám umožňuje nečíst cizí interpretaci, ale originál. V současné době můžeme sledovat, jak živelně, nesystémově se překládá ze slovenštiny. Zatímco před rokem 1989 překládal především Emil Charous, který se koncepčně a s rozvahou soustřeďoval nejen na překlad samotný, ale na zprostředkování literárního obrazu dané doby, tak dnes až na výjimky se stáváme čtenáři i méně kvalitních překladů. Na druhé straně mě těší, že se díky těmto překladům začíná více číst i slovenská literatura. Zřejmě je to dané také tím, že se překládá nejmladší literatura. Ovšem bez četby v originále se českým čtenářům nesloží komplexní obraz současného literárního života na Slovensku, o starších obdobích nemluvě.

Pokud bych se měla vyjádřit k opačnému směru, tedy o četbě české literatury na Slovensku, tak tento pohled mám spíš zprostředkovaný. Zkušenostně mohu jen potvrdit kvantitativní vyváženost slovenské a české literatury na knižních pultech na Slovensku. Zčásti se však jedná o literaturu odbornou, mám na myslí nejen literární vědu, ale i filozofii, politologii, historii, sociologii ad., zčásti o literaturu překladovou a původní tvorbu. Přičemž původní tvorbu zastupují spíš starší autoři, debutující ještě před rokem 1989. Nejsem si jista, zda slovenský čtenář zná současné (tedy nejmladší) české spisovatele/spisovatelky. Ale určitě v česko-slovenských vztazích platí, že kdo cíleně chce číst a poznávat slovenskou literaturu a kulturu, tak si cestu k jazyku, potažmo k literárním textům najde.

(in Půlnoční expres VI/MMXIV)

PhDr. Jana Pátková, Ph.D. (*1973) působí na Katedře středoevropských studií FF UK, kde vyučuje literární teorii, interpretaci literárního díla a dějiny slovenské literatury (momentálně na rodičovské dovolené). Zaměřuje se na interpretaci textu, kontakty české a slovenské literatury a širší středoevropský literární kontext, a to zejména po roce 1945 (dlouhodobě se zabývá například tvorbou slovenského prozaika Stanislava Rakúse). Spolupracuje s českými literárními periodiky (Plav aj.) na překladech ze slovenské literatury.