Ostře sledovaný film

Film DONŠAJNI vyvolával v českých divácích nemalá očekávání. Tak především se jednalo po dlouholeté odmlce o nový snímek Jiřího Menzela (*1938), který od poloviny devadesátých let přidal do své režisérské filmografie pouze další ze svých hrabalovských adaptací Obsluhoval jsem anglického krále (2006). Kromě toho se světové premiéře Donšajnů na MFF v Montrealu dostalo hojné pozornosti médií – stejně jako jejich českému uvedení v pražském Rudolfinu – a k nám tak doléhaly nadšené reakce zámořské kritiky i publika. A nemalé naděje vzbuzovalo též poměrně kvalitní herecké obsazení a koneckonců i samotný žánr, vždyť Menzel komedie vždycky "uměl" (stačí připomenout bezmála kultovní snímek Vesničko má středisková). 

plakát k Menzelovu snímku Donšajni (2013)

První tuzemské ohlasy ovšem nejsou zdaleka tak příznivé, což je o to paradoxnější, že Donšajni jsou podle Menzelových slov určeni primárně českému divákovi. Pravdou je, že to zkrátka není snímek hodný režiséra Menzelova formátu. Vinu zřejmě nelze hledat jen ve slabém scénáři, pod nímž je podepsán Menzel spolu s Terezou Brdečkovou (ostatně v rozhovoru pro lidovky.cz režisér sebekriticky přiznává „nejsem ani Hrabal ani Svěrák… A je to na tom znát“), či nefungujícím propojení zkušených filmových herců a kamerám neuvyklých operních pěvců. Donšajny jakoby nenatočil Jiří Menzel, ale někdo úplně jiný – režisér sice řemeslně zručný, postrádající však jeho specifický smysl pro humor a schopnost vyvolat v divákovi silné emoce nevtíravým a nenásilným způsobem.   

Příběh této „prostopášné komedie“ je poměrně přímočarý a několika slibným náznakům zajímavých vedlejších dějových či tematických linií se bohužel nedostává prostoru. Jepičí život byl tak nadělen třeba pásmu vzpomínek hlavního hrdiny, operního režiséra Vítka (Jan Hartl), jež mohlo do snímku vnést trochu sympatické sebeironie (nemuselo zůstat u jediné repliky o tom, že režisér vlastně jen řídí ty, kteří něco skutečně umí), a stejně tomu bylo i v případě brzy odumírající snahy o zasvěcené a přitom vtipné poodkrytí zákulisí – pro mnohé diváky notně exotického – světa opery. Mimochodem, opera je zde přítomna v množství větším než malém, tudíž její zarytí odpůrci by měli v tomto případě návštěvu kina pečlivě uvážit. Přestože však o kvalitě obsazených pěvců a pěvkyň není sporu a rovněž četné výjevy z nastudovaného představení nepostrádají uměleckou hodnotu, zůstává vzhledem k titulnímu motivu „donšajnství“ ostudně nevyužita nabízející se paralela mezi vlastním filmovým dějem a příběhem postavami zkoušené Mozartovy opery Don Giovanni (pojednávající o legendárním prostopášníkovi známém též jako Don Juan).

Co se týče inteligentního a laskavého humoru, jímž se vyznačovaly předchozí Menzelovy komedie, toho zde nalezneme pomálu a některé rádobyvtipné scény jakoby si režisér vypůjčil z kameňákovské série svého kolegy Trošky (příkladem za všechny může být sekvence počínající přepadením banky a končící autonehodou v řeznictví). Menzelově komedii příliš neprospívá ani silný akcent, který režisér klade na společenskokritickou rovinu svého snímku – nelze sice popřít existenci jím tepaných nešvarů, film na ně ovšem poukazuje způsobem dosti laciným (jakoby počítal spíše se zahraničním publikem). Většina snímku je tak rovným dílem tvořena lechtivými momentkami ze života hlavního hrdiny, hudebně zajímavými, ale nepříliš zábavnými operními výjevy a řadou scének ilustrujících nešťastným způsobem zdejší poměry, nadsazené ovšem leckdy až do karikatury.

Možná na Menzelův nový snímek klademe příliš přísná měřítka, ovšem s přihlédnutím k jeho dosavadní filmografii je to vcelku pochopitelné. Donšajni nejsou vysloveně špatný film a nepostrádají ani několik vskutku silných momentů (třeba pozdní procitnutí starého „donšajna“, slavného operního pěvce Jakuba (Martin Huba), tváří v tvář nalezené rodině). Pravdou ovšem zůstává, že po dlouholetém půstu očekávali čeští diváci od svého oblíbeného režiséra nepoměrně bohatší a lahodnější filmovou hostinu, než jakou jim Jiří Menzel se svými Donšajny nakonec dopřál. 

(in Půlnoční expres X/MMXIII)