Nic lidského jim už není cizí

Irský režisér NEIL JORDAN (*1950) má za sebou nemalou řadu kvalitních titulů, největší slávu mu však bezesporu přinesl snímek INTERVIEW S UPÍREM (1994) s Tomem Cruisem a Bradem Pittem v hlavních rolích.         

plakát k Jordanovu snímku Byzantium (2012)

Svým nejnovějším filmem Byzantium se k upírské tematice vrací, ovšem za těch bezmála dvacet let, jež od sebe oba snímky dělí, se leccos změnilo. Upírské filmy, jejichž moderní podobu formoval počátkem devadesátých let právě Jordan spolu s Martinem Scorsesem (Dracula, 1992), se staly nadmíru žádaným zbožím a v podstatě samostatným filmovým žánrem. Upíři jsou dnes hrdiny široké škály snímků či celých filmových sérií (Blade, Underworld, Stmívání), lišících se leckdy jen poměrem romantiky a akce, ale též řady originálních projektů, postmodernistických žánrových kříženců, parodií, animovaných snímků, adaptací komiksů, televizních seriálů apod. (30 dní dlouhá noc, Ať vejde ten pravý, True Blood). Většina diváků patrně očekávala (a jejich konzervativnější část nejspíš i doufala), že Jordan přijde opět spíše s upírskou "klasikou", a příliš se nemýlili – přesto i zde platí, že dvakrát do stejné řeky zkrátka nevstoupíš.

Předně je třeba říci, že režisér tentokrát zbavuje své upírské hrdiny tradičních atributů, které si s dotyčnými bytostmi spojujeme minimálně od dob prvního vydání Stokerova románu. Ačkoliv také oni musí platit za svou nesmrtelnost lidskou krví, v ostatních ohledech jsou od nás takřka k nerozeznání – a podobně "lidštěji" působí i celý film, zvláště pak v porovnání s Jordanovým Interview s upírem. Už jeho hlavní hrdinky mají ostatně ke klasickému aristokratickému pojetí upíra dost daleko, Eleanor Webbová se svou matkou, prostitutkou Clarou, se pohybují po celá dvě staletí své existence na společenské periferii. O to víc pozornosti se dostává jejich "lidské stránce", ať už v rámci jejich vzájemného vztahu matky s dcerou, nebo v každodenní interakci s běžnými lidmi. To, co ve filmu Interview s upírem představovalo specifikum hlavního hrdiny v podání Brada Pitta, tedy jeho uchovaná lidskost, se nyní stává základním atributem bezmála všech upírských postav.

Těžištěm snímku se však ukazuje být nikoliv ztvárněný příběh, ale samotný akt vyprávění, který je zde hojně a rozličně tematizován. Bytostnou vypravěčkou je především hlavní hrdinka Eleanor, nacházející se v bezvýchodné situaci – život ve lži se jí protiví, pravda je však nebezpečná a nadto budí v lidech nedůvěru či posměch. Způsob vyprávění je ovšem zároveň největší slabinou Byzantia, neboť jeho děj se odvíjí v několika rovinách – ať už časových (přítomnost, minulost) nebo stylizačních (četba textu, ústní vyprávění, niterné vzpomínání) – a celý příběh je tak v důsledku fragmentarizován. Zatímco Interview s upírem bylo vyprávěcí situací (tj. hrdinovým rozhovorem s novinářem) pouze zarámováno a vlastní příběh byl prezentován víceméně nepřerušovaně, Jordanův nový snímek nepříliš šťastně balancuje se dvěma časovými rovinami (a příslušnými dějovými liniemi), což spolu s častými přechody mezi nimi zabraňuje divákovi ponořit se do jedné z nich hlouběji.

O poznání chudší v porovnání s Interview s upírem je také "mytologické pozadí", jež nesmí chybět v žádném upírském snímku hodném toho jména. Svůj podíl na tom má jistě i scénář, respektive literární předloha – Anne Riceovou, autorku monumentální románové série Upíří kroniky, vystřídala v této úloze Moira Buffiniová s divadelní hrou A Vampire Story (2008). A přestože její verze upířího mýtu je vcelku zajímavá (prastará svatyně, tajemstvím obestřený rituál přeměny), ba místy až inovativní (vnáší sem genderový rozměr, když proti sobě staví mužské bratrstvo upírů a dvojici jimi pronásledovaných upírek), s komplexním světem Upířích kronik se zkrátka měřit nemůže.

Po řemeslné stránce toho ovšem nelze snímku příliš vytknout, spolu s ostříleným kameramanem Seanem Bobittem natočil Jordan vizuálně atraktivní film, který zejména ve své historické rovině nabízí řadu působivých scén (kupříkladu těch na ostrově se svatyní). A podobně nadprůměrné jsou též herecké výkony představitelů hlavních rolí, Saoirse Ronanové (Eleanor) a Gemmy Artertonové (Clara), ale i dalších herců (Sam Riley jako upír Darvell, Daniel Mays coby Noel, majitel penzionu Byzantium). Jisté pochyby snad může vzbuzovat jen obsazení role Franka (Caleb Landry Jones), s nímž tvoří Eleanor dosti podivný pár, což ale zjevně bylo režisérovým cílem. Pominout nemůžeme ani hudbu skladatele Javiera Navarreteho, která příhodně dotváří atmosféru zvláště u melancholicky laděných pasáží. Možná je vzájemné poměřování Jordanovy filmové novinky s jeho kultovním starším snímkem trochu nespravedlivé, na druhou stranu s tím musel režisér při natáčení druhého upírského filmu počítat. Ačkoliv nedosahuje kvalit Interview s upírem, příznivcům tohoto žánru má Byzantium přesto co nabídnout, a díky výrazné převaze civilnosti nad fantastičnem má naději oslovit i publikum upíří tematiku běžně nevyhledávající. 

(in Půlnoční expres XII/MMXIII)