OLGA HAVLOVÁ je v obecném povědomí spjata s lecčím – rolí hostitelky disidentů na pověstném Hrádečku, funkcí první dámy, působením ve Výboru dobré vůle aj. – pokaždé však jakoby její obraz obklopovala aura důstojnosti až vážnosti. Těm nejbližším však bylo dopřáno poznat také její druhou tvář, která ožívala zejména v prostředí přátelského disentu a během aktivit takzvané Stolní debatní společnosti HROBKA, jež se v recesistickém duchu věnovala brakové literatuře, pořádala společenské akce v kostýmech apod.
manželé Stankovičovi (kolem roku 1990, foto: H. Wilsonová)
Je vcelku příznačné, že Hrobka vznikla v době, kdy si Václav Havel odpykával ve vězení několikaletý trest a sama Olga se tak ocitla v dosti tíživé životní situaci. Spoluzakladatelkami dotyčného spolku se vedle Havlové staly další dvě významné disidentky, Olga Stankovičová (manželka básníka Andreje Stankoviče) a psycholožka Jarmila Bělíková, a básník Fanda Pánek tak o nich mohl zaveršovat: "Jde to s námi nýčko z kopce, scházíme se tejdně v Hrobce, protistátní skupinka, dvě Olgy a Jarmilka." Na chvíle strávené v této společnosti, založené roku 1981, vzpomíná dodnes rád i Vlastimil Třešňák: "To byla oáza v těch průserovejch letech. Bez toho bychom se zbláznili. Tam se nevymýšlelo, jestli budeme psát Husákovi nebo Obzinovi, nic. Budeme vymýšlet křížovky a učit se mariáš! Bylo to takové naše ghetto v ghettu." Přátelé se začali scházet každý čtvrtek u Stankovičů, kde se u piva vedly nezávazné rozhovory.
"S Hrobkou to bylo tak: v Melantrichově ulici jsme bydleli s mou ženou v sedmi místnostech, které byly rozloženy po třech podlažích. Kuchyňka měla velikost asi půl krát třičtvrtě metru, a byla oddělená papundeklovou stěnou od národního podniku Drutěva. Potom tam byly dvě zadní místnosti, takový nudlovitý, úzký, a pak velký pokoj, do něhož sluneční paprsek neproniknul. Ovšem v tomto směru ještě znamenitější byla právě takzvaná Hrobka, což byla místnost v přízemí se záchodem v suterénu, která se stala slavným místem, na němž by měla být později odhalena pamětní deska." (Andrej Stankovič)
V rámci spolku vznikla i Svépomocná lidová knihovna Hrobka zaměřená na brakovou literaturu, v níž bylo shromážděno na pět set knih s tituly jako Julča, Několik prokletých nebo Irčin románek. Na své členství ve zmíněné společnosti a činnost spojenou s knihovnou brakové literatury zavzpomínal v jednom ze svých sloupků psaných pro Divadelní noviny (Na Oáze s Magorem) básník Ivan M. Jirous: "Shromáždili jsme všechny brakové knihy ze svých knihoven, knihovnice Stankovičová je katalogizovala, pak jsme měli výpůjční dny, časopis… Naše činnost neušla pochopitelně Státní bezpečnosti a dostalo se nám varování od generálmajora StB Ryppla, co nás čeká, když toho nenecháme. To bylo nejvyšší varování ze strany moci, dostali je obvykle mluvčí Charty 77."
Členové skupiny dokonce začali vydávat samizdatový časopis s názvem Nový brak a podtitulem "Zpravodaj seznamující P.T. veřejnost s novými přírůstky Svépomocné lidové knihovny "HROBKA" a s její osvětovou činností, jakož i přinášející nejnovější zprávy ze společnosti, dopisy čtenářů aj. aj." Časopis vycházel jednou až čtyřikrát ročně v letech 1981–1989, vedle obecnější společenské rubriky obsahoval tzv. Koutky (literární, politický, dětský ad.) a třeba 10. číslo doprovázela příloha nazvaná SAMI luštíme ZDATně křížovky (luštění křížovek ostatně patřilo k jedné z oblíbených aktivit členů skupiny). Na jeho stránkách byl mimochodem uveřejněn i krátký recesistický text Václava Havla – jednoaktová fraška v podobě smyšleného rozhovoru vedeného zahraničním novinářem Václav Havel’s Hunt for a Pig, která byla po 20 letech znovu objevena, v roce 2001 knižně vydána (pod titulem Prase) a později dokonce v rozšířené úpravě jako divadelní revue zinscenována brněnskou Husou na provázku.
(in Půlnoční expres X/MMXIII)
Zájemce o další informace k tomuto tématu a osobní svědectví týkající se Hrobky, Nového braku atd. si tímto dovoluji odkázat na rozhovor vedený J. Bělíkovou a O. Havlovou s Olgou Stankovičovou ... ZDE.
