V roce 1916 vydal doktor Václav Jiřina v Praze sborník nazvaný ČEŠTÍ SPISOVATELÉ VDOVÁM A SIROTKŮM NAŠICH VOJÍNŮ.
V knize dedikované jistému inženýru Oldřichu Palkovskému, rakouskému poručíku, který padl 23. října 1914 v Rusku u Radomi, nalezneme básnické, prozaické i esejistické příspěvky dlouhé řady tehdejších významných spisovatelů – kupříkladu Antonína Sovy, Richarda Weinera, F. X. Šaldy, Růženy Svobodové, Boženy Benešové, Jana z Wojkowicz či Ivana Olbrachta. Obsáhlý sborník je doprovázen tradičními perokresbami v těžkopádném realistickém stylu, tak blízkém ilustrátorům tehdejších kalendářů. Hned první kresba od Mikoláše Alše zobrazuje ležícího – zřejmě padlého – vojáka s šavlí, nad nímž stojí řehtající kůň.
Jak podotýká literární historik Vladimír Papoušek, přestože mrtvý poručík vzpomínaný Václavem Jiřinou padl ještě jako Rakušan, je evidentní, že konflikt má zjevně v tomto roce a v domácím kontextu i svůj rozměr národní. Úděs z války se nevyhýbá nikomu a s ním je spjata touha po identifikaci s nějakým společenstvím, doprovázená jistým tradicionalismem patrným z výběru textů, které se obecně dotýkají buď války, nebo témat domova, vlasti, národa. A svědčí o něm i volba ilustrací, které jako by měly komunikovat s každým, mluvit v důvěrně známém kódu, který však podle Papouška zároveň odkazuje k celé pomalu pomíjející rakouské éře šavliček a důstojníků s vosím pasem, nazdobených husarů a vojenských parád pro monarchii. Padlý husar s řehtajícím koněm působí díky zvolenému stylu směšně a nepatřičně, jako symbol minulosti, jako předzvěst pádu celého Rakouska-Uherska.
BOHUSLAV KNOESL: V DOBĚ BOJŮ
Je krásné, směti s duchy zápasiti,
a krásný dvojnásob je zápas ten,
když hvězda naděje nám svítí,
že vítězství nám vzejde den.
Však jsou též za bezhvězdných nocí boje,
kdy nevíš přítel kde, kde nepřítel,
kdy zasáhnouti jiného můž' rána tvoje,
nežli sis přál, nežli jsi chtěl;
a často se též bojovníkům stává,
že večer mní se být juž vítězi,
však jitro změní vše a zbledne sláva,
když na svých pažích spatří řetězy
těch záludných a lstivých duchů,
v snu blahém již nás spoutali,
kdy klamných rájů ve předtuchu
jsme v illusi své stoupali.
Však jestli my kdy fantasií svojí
jsme zapředli se na okamžik v blud
a na čas podlehli snad i v tom boji,
na šíji jařma tíž, v svém srdci trud,
přec ani v nejtajnějším koutku nitra
zář nezradíme svaté hvězdy té
nám slibující krasší úsvit jitra,
jež má nás slavné zřít neb pobité.
OTAKAR THEER: ZA MRTVÝMI
(Památce Jarouše Nováka.)
Již nikdy nezapějete, zvony,
již nikdy nezazvoníte, písně,
nikdy již,
tím bezemračným hlasem, v němž radost
dřív z našich, smavá, vzlétala prsou
k slunci blíž.
V rej nedočkavý budoucích lásek,
v cink plnozvuký zítřejších číší,
všechněm z nás,
jak tichá stesk a výčitka tichá –
nám živým – těch, kdo dožili, vzlykne
lkavý hlas.
F. V. KREJČÍ: KE KOŘENŮM! (úryvek)
Malý národ uprostřed kontinentu, otřásajícího se světovou válkou, jest nucen v těchto osudových chvílích myslit touto logikou stromu. Učinil za dob míru zadost všem požadavkům evropské a světové kultury, nyní má právo pamatovat především na sebe. Věc všelidské kultury je veliká a svatá, ale nelze jí přec vždy a ve všech dobách obětovat vše. Teprve když každý národ vynaloží vše, aby uchoval svou vlastní bytost a vytvořil z jejího ducha kulturní hodnoty, vzniká ze souboru těchto národních kultur to, co nazýváme kulturou evropskou či světovou, co však dnes, v létech války, vznáší se ve vzduchu, majíc podtrženu všecku konkretní půdu pod sebou. Není dnes Evropy jako kulturního celku, neseného společným vědomím, jsou jen národové a ti si uvědomují svou kulturní bytost tím jasněji, citlivěji a nedůtklivěji právě proto, že ony vztahy evropského kulturního společenství jsou přervány. V kritických těchto hodinách vyciťuje každý národ to, čím jest a čím se odlišuje od jiných, tak zřetelně a plasticky, jakoby se v jeho vědomí rozbřesklo a jako by jeho zrak nabyl jakéhos jasnovideckého daru. V tom již se hlásí síla kořenů, jejich tvrdá houževnatost přenáší se do celého organismu a volá po všem ústrojí až do poslední cévy: nalezni sama sebe, opři se sám o sebe a žádná bouře tě nesklátí!
(in Půlnoční expres VIII/MMXIV)
POUŽITÉ ZDROJE:
Čeští spisovatelé vdovám a sirotkům našich vojínů (1916). ONLINE ZDE
PAPOUŠEK, Vladimír: 1916 – Čeští spisovatelé vdovám a sirotkům. In: V. Papoušek a kol.: Dějiny nové moderny (2010), s. 268–283.
