Labutí píseň mladého autora

Kniha STROMY A KAMENÍ si zaslouží pozornost tuzemských čtenářů – a příznivců Půlnočního expresu dvojnásob – hned z několika důvodů. Svazek vyšel v rámci edice Skrytá moderna, na jejímž fungování se podílí Centrum výzkumu české umělecké avantgardy a která má za úkol poukazovat na rozprostraněnost a nejednoznačnost řeči avantgardy, na některé její neprávem pozapomenuté či přehlížené proudy. Coby plod dotyčného vědeckého projektu je přítomná kniha vypravena nadmíru pečlivě a vybavena dvěma nadstandardními složkami – předmluvou Vladimíra Papouška a oddílem nazvaným Přílohy. 

O Papouškově textu Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly) bychom však měli již s ohledem na jeho délku a široký záběr hovořit jako o studii – jejím předmětem je jednak exkurs do zvláštního "mezičasí" v české kultuře (1945–1948), kdy se cesty "vnímavých jedinců" (zejména literátů a umělců vůbec) poznamenaných druhou světovou válkou rozešly mnoha různými směry, jednak titulem slíbené přehlédnutí života a díla Dušana Paly (1924–1945). Nadějný spisovatel, který na podzim roku 1945 – ve svých jedenadvaceti letech – dobrovolně ukončil svůj život, neupadl do zapomnění především zásluhou Václava Černého, který mladého autora ocenil ve svých Sešitech o existencialismu.

Povídkový soubor Stromy a kamení vyšel poprvé v roce 1947 (druhého vydání se dočkal až nyní), kdy jej doslovem – připomínajícím však spíše nekrolog – doprovodil Josef Knap. Svazek obsahující pětici próz nestejné délky se tak stal vedle básnické sbírky Krev a popel (vydána rovněž posmrtně, roku 1946) jedním z mála vydaných děl Dušana Paly, který jakoby svými četnými aktivitami (četbou, studiem na pražské FF, psaním atd.) usiloval v těch několika poválečných měsících před svou smrtí dohnat promarněná válečná léta. Jistou odpověď na nabízející se otázku, proč tuto euforii vystřídalo rozhodnutí vzít si vlastní život, nabízejí texty v závěrečných Přílohách. Vedle páru cizích ohlédnutí za mladým umělcem (z pera Josefa Knapa a Alberta Pražáka) zde totiž nalezneme dva Palovy texty, které vedle sebe stojí v nápadném kontrastu – článek Jací jsme po šesti letech, který je výzvou adresovanou českým studentům k podání pomocné ruky jejich válkou hůře postiženým až pokřiveným vrstevníkům, a Palův dopis nejmenovanému příteli, plnící roli mladíkovy závěti, z něhož zde ocituji pasáž osvětlující příčiny jeho dobrovolného odchodu: 

"Kdyby Tě to nenudilo, řekl bych ti pár slov o pohnutkách k tomu podivnému činu. Nevidím totiž už nikde smysl života. Mám příliš krutý rozum, který mi odhaluje vše, co je raison d’être tolika lidí (životní štěstí, věda, umění…) jako nejnicotnější z nicotného, jako… pomůcku k ukrácení dlouhé chvíle, již máme mezi narozením a hrobem.

Lidé jsou nesmírně dobří, ale nešťastní tvorové. Měj, prosím Tě, s nimi vždy soucit. Neodsuzuj nikdy nikoho. Nebuď příliš tvrdý k těm, kdo se proviňují, kdo jsou zlí. Žít lze jen tenkrát, mají-li všichni nadlidsky velké srdce. Myslit – toť neštěstí člověka."

Pojítkem celé pětice Palových povídek jsou bezpochyby mezilidské vztahy, či lépe řečeno složitý vnitřní život hlavních hrdinů a jeho vliv na vztahy protagonistů k nejbližším lidem. Všechny ústřední postavy se bez ohledu na svůj věk či pohlaví řadí k typu, k němuž patřil i sám autor – tedy k mimořádně senzitivním jedincům. V úvodní Lásce se středoškolačka Eva ocitá před nelehkým dilematem ohledně svého vztahu k mladému, milému, avšak nevzhlednému doktoru Plevovi – jak rozeznat, co je pouhá vděčnost za záchranu bratra a co skutečná láska, jak odlišit vlastní touhy od zbabělého ohlížení se na mínění svého okolí? Hlavním hrdinou povídky Žony je mladík Karel, pocházející z chudých poměrů, a přece – nebo snad právě proto – toužící vynahradit si životní bídu a rozbroje se svým okolím nevšedními zážitky, třeba jen porcí výtečných zákusků. Jenže kde na taková potěšení vzít a nekrást? A pokud krást, jak utišit neodbytný hlas svědomí? V próze nazvané Šedá noc se stáváme svědky klasického mezigeneračního střetu – mladý Jirka se ocitá v továrně spolu se svým otcem a jeho dřívější obdiv k němu se vlivem otcova despotického dohledu, z něhož není úniku v práci ani doma, postupně mění v pohrdání, ba dokonce nenávist. Protagonisty povídky Jaro je dvojice dětí, Ferdík a Hela, kteří k sobě náhodou naleznou cestu, avšak klíčící čistý cit mezi nimi zadusí chlapcův zbabělý čin. Závěrečný Klavír pak vypráví příběh profesora Bernarda, ředitele malé klavírní školy, jehož uražená ješitnost a nedostatek soudnosti vyústí ve veřejné hudební vystoupení, kde případný neúspěch může mít vážné následky pro celou jeho rodinu. 

Dušan Pala byl prozaik bezpochyby nadaný, ovládající umění přetavit do slov složitý proces introspekce postav zmítaných pochybnostmi a touhami, postav duševně neklidných a s okolním světem se míjejících. Autor je schopen vylíčit niterné pocity protagonistů mužských i ženských, vlastních vrstevníků, stejně jako dospělých. Ve všech jeho prózách nacházíme jakýsi temný spodní proud, místy vyvěrající otevřeně na povrch, jindy setrvávající takříkajíc mezi řádky, který pojí Palovy texty jak s předcházejícím expresionismem (zvláště pokud jde o výrazivo a gradované napětí), tak s rozšiřujícím se existencialismem (především v oblasti samotné tematiky). Na každý pád lze knihu Stromy a kamení doporučit v podstatě všem čtenářům – někteří se spokojí s poutavými povídkami, jiní budou rádi též za seznámení s novým jménem české poválečné literatury a někteří třeba ocení i obsah Papouškovy erudované úvodní studie. 

(in Půlnoční expres VII/MMXIII)

Dušan Pala: Stromy a kamení. Praha: Akropolis 2013, 280 stran.