"Individuální čtenářské objevy jsou ty nejcennější"

Rozhovor o českém literárním exilu s literárním historikem, lexikografem a editorem MICHALEM PŘIBÁNĚM (*1966), který se dané problematice soustavně věnuje a je v této oblasti (spolu)autorem celé řady stěžejních odborných studií, monografií a slovníků...

Michal Přibáň s Josefem Škvoreckým Václav Krištof

Coby literární historik a lexikograf jste vydal již několik titulů týkajících se českého literárního exilu a na řadě dalších projektů s touto tematikou jste se podílel jako spoluautor – čím Vás daná problematika oslovila? Šlo o Vaše osobní preference nebo spíše o snahu zaplnit jedno z “bílých míst” v rámci svého oboru?

Asi mi šlo o obojí. Kdysi jsem měl to štěstí, že jsem pronikl do několika brněnských okruhů, v nichž se šířily samizdatové a exilové knížky a nahrávky, mezi kterými jsem si našel pár tehdy nejbližších autorů. A protože mě vždycky bavila práce s informacemi, začal jsem si pořizovat velmi amatérské soupisy exilových knížek a časopisů. Pak jsem se dostal na tři týdny na Západ a namísto toho, abych všechen čas věnoval objevování neznámého světa, jsem si tyto soupisy rozšiřoval a upřesňoval. Když přišel převrat, bylo mi líto hodit to všechno do koše, ačkoli jsem předpokládal, že mnohem kvalitnější bibliografie brzy vytáhnou ze šuplíků povolanější autoři. Jenže nevytáhli. Aleš Zach s Jiřím Gruntorádem se tehdy pustili do různě koncipovaných knižních bibliografií, a protože do bezbřehé oblasti periodik se nikomu nechtělo, zbyl tento úkol na mě a na Lucii Formanovou, s níž jsme pod křídly Libri prohibiti a Jirky Gruntoráda roku 1999 katalog Exilová periodika skutečně vydali. Byla to sice napůl úřednická práce, ale nikdy jsem jí nelitoval. Při pročítání tisíců stránek exilových časopisů jsem si totiž našel řadu témat, kterým se vlastně věnuji dodnes.

Ve své knize Prvních dvacet let (2008), věnované literárnímu exilu v období let 1948–1968, píšete, že velké množství archivního materiálu zůstává nadále neprobádané, velké množství otázek zůstává dosud bez odpovědi, velké množství otázek dosud nebylo položeno. Loni ovšem vyšla Vaše kniha Jedno jméno, dva osudy o dvojici exilových vydavatelů (Antonínu Vlachovi a Robertu Vlachovi), letos zase monografie Veroniky Košnarové Ztracen v dějinách o exilovém spisovateli a publicistovi Janu M. Kolárovi. Splácí tedy česká literární historie postupně svůj dluh? A která zásadní jména se podle Vás dosud nedočkala zasloužené odborné reflexe?

Česká literární věda během posledních dvou desetiletí výrazně změnila charakter a o nějakých povinnostech či dluzích vůči historii myslím vůbec neuvažuje. Biografie literátů jako žánr dnes u nás rozhodně nejsou v kursu, ovšem v oblasti exilové literatury a publicistiky zvláště předsrpnového období jsou leckdy život autora a jeho okolnosti zajímavější než nezadržitelně stárnoucí dílo, takže právě tento žánr nabízí možná nejlepší řešení. Veronice Košnarové je blízká francouzská kultura a Kolára si myslím objevila spíš přes jeho francouzsky vydané romány než přes jeho exulantství. Asi bych měl také připomenout práci Viktora Debnára, který je nejen editorem knih zapomínaných exilových literátů, ale i autorem malých medailonků, kdysi publikovaných v Literárních novinách. Tam najdete stručné texty věnované osobnostem, v jejichž sekundární bibliografii budou právě tyto medailonky možná poslední položkou. Pokud bych měl ovšem odpovědět na celou otázku, velmi by mě zajímaly životní osudy a popřípadě rukopisy próz Viléma Špalka řečeného Gran Embustero (Velký lhář), který žil ve Venezuele a o němž dnes prakticky nevíme nic. Jeho exoticky pábitelské povídky ze šedesátých let jsou v exilovém i neexilovém kontextu vskutku výjimečné a právě on by si myslím zasloužil více badatelské pozornosti. Někdy bych se chtěl vrátit k osudům Reli Bernkopfové, kterou literární historie donedávna považovala za pouhý pseudonym básníka Antonína Bartuška. Ale to jsou spíš dluhy, které cítím sám za sebe, nikoli za literární historii.

Jiří Voráč ve své knize Český film v exilu (2004) poznamenává, že ostatní druhy umění hluboce zaostávají za literaturou, co se týče dostupných slovníků, monografií apod. mapujících osudy českých umělců v exilu. Čím si vysvětlujete tento nepoměr?

Jiří Voráč přitom sám věnuje exulantům filmařům maximální badatelské úsilí, takže citovaná slova vlastně svými činy popírá. Ale to, co píše, vysvětlitelné je. Zejména tím, že literátů a publicistů bylo v exilu ze srovnatelných profesních, resp. tvůrčích skupin prostě nejvíc. A protože měli svá vlastní českojazyčná nakladatelství a časopisy, podařilo se jim vytvořit základ a podmínky pro rozvoj jakési „interní komunikace“ se spoluexulanty. Exilová literatura tedy tvoří určitý definovatelný celek a účastníci exilového literárního života definovatelnou obec. Filmařů bylo venku méně a navíc neměli možnost natáčet filmy speciálně pro Čechy v zahraničí: nikdo by takové filmy nezaplatil, nikdo by se nepostaral o distribuci apod. Vytvořit prostor pro interní komunikaci v této oblasti tedy asi nebylo možné, dokonce ani po vzniku různých krajanských televizních stanic a po vzniku videokazet jako relativně levného „nosiče“. Exilový film jako celek myslím víceméně neexistuje, existuje několik skvělých a několik zajímavých snímků českých filmařů v exilu. Divadlu zase bohužel takříkajíc chybí paměť: v různých časech a různých zemích sice existovaly ochotnické soubory, jenže kromě torontského Nového divadla a nemnoha dalších scén o nich neexistují žádná podrobnější svědectví, žádné archivy a už vůbec ne záznamy představení. Tzv. vážná hudba zase nepotřebuje jazyk, je přirozeně otevřena jakýmkoli posluchačům, exulantskou komunitu nevytváří, protože ji nepotřebuje. Nedá se však říct, že by oblasti filmu či hudby v exilu příslušní odborníci nevěnovali pozornost, monografií i sborníků je myslím dnes už docela hodně.

Jak dokazuje přehled titulů v již zmíněné knize Exilová periodika (1999), většina tiskovin vydávaných v zahraničí českými exulanty byla psána česky. Znamená to, že hlavním cílem těchto periodik bylo posílit soudržnost české exilové obce a umožnit jejím příslušníkům živý kontakt s naší kulturou, spíše než napomáhat exulantům v sebeprezentaci a zapouštění kořenů v novém prostředí? Nezměnily na tom nic ani srpnové události roku 1968 a definitivní ztráta naděje na blízký návrat do vlasti?

Poúnoroví exulanti zprvu netušili, že odjíždějí na tak dlouho, a zapouštět kořeny tedy nemínili. Exilová žurnalistika se zpočátku soustředila na to, aby exulanti vůbec jeden o druhém věděli. Potom na to, aby se po návratu do zajisté už brzy osvobozeného Československa prosadila ta nebo ona politická koncepce a aby ji prosazovalo co nejvíc exulantů. O posilování soudržnosti bych tedy nehovořil: exil byl v prvních letech – jemně řečeno – velmi hašteřivý. Když zemřeli Stalin a Gottwald, a nic se nedělo, politická aktivita exilu, projevovaná zejména na půdě publicistiky a žurnalistiky, ještě zesílila. Když ovšem o tři roky později Rusové vpadli do Maďarska, a zase se nic nestalo, bylo jasné, že je to na dlouho, a vnitřní politický život v exilu naopak uvadl. Kromě politických titulů ovšem po celou dobu vycházela řada časopisů spolkových, protože jak se exulanti v nových zemích postupně zabydlovali, buď se začleňovali do starších krajanských organizací, anebo vytvářeli nové (samozřejmě pokud vůbec chtěli zůstat součástí české komunity). Pak existovaly časopisy kulturní a literární, časopisy generační (Skutečnost, Zápisník), v malé míře též časopisy soustředěné na komunikaci s domovem (první a nejvýznamnější Svědectví). Ostatně jakmile koncem padesátých let ztratily vnitřní politické spory smysl, začala se exilová publicistika více zabývat domácí kulturou, začaly se recenzovat doma vydávané knížky, i když nelze popřít, že například na jazyk próz Bohumila Hrabala a Josefa Škvoreckého jako by ani jejich současníci v exilu nebyli připraveni. Ale vedle toho všeho existovaly i časopisy, které zprostředkovávaly těsnější kontakt exilu se západním světem. Od padesátých let vycházely anglicky různé tisky tzv. Čs. zahraničního ústavu v exilu, dokonce i pár čísel literárního měsíčníku Sklizeň vyšlo v padesátých letech v několika jazykových mutacích; o dvacet let později zkoušely na západní veřejnost podobně zapůsobit i Pelikánovy Listy. Takových periodik sice nebylo tolik, a v našem zmíněném slovníku se tedy při prvním prolistování snadno ztratí, ale to neznamená, že neexistovaly. Osmašedesátý rok vyslal do světa novou vlnu exulantů, kteří věděli, z čeho utekli (poúnoroví exulanti měli o skutečném denním životě v socialismu většinou jen chatrné tušení), kteří byli v porovnání s poúnorovými relativně soudržní (namísto verbálních politických bitev se dokázali domluvit i silní ideoví odpůrci, viz Tigrid a Pelikán) a kteří zejména literární a kulturní život exilu posílili a povzbudili. Obecně ale máte pravdu, exilové časopisy byly z výrazné většiny orientovány dovnitř exilové komunity.

Napadají Vás nějaké beletristické tituly z období let 1948–1989, popisující vcelku realisticky osudy českého spisovatele v exilu?

Paměti vydal Egon Hostovský, polopaměti formou rozhovoru Jaroslav Strnad, u posrpnového exilu je v tomto žánru situace ještě příznivější. Ale ryzí beletrie? Exilovým spisovatelem je i hlavní hrdina Hostovského Všeobecného spiknutí, ale to asi není ten typ beletrie, na který se ptáte. V satirických povídkách Alfy-Roberta Vlacha byste reflexi zkušeností exilového literáta našel leckde. Pavel Javor, jemuž se v padesátých letech dostalo ne úplně lichotivého přídomku „oficiální básník exilu“, vydal koncem šedesátých let výrazně autobiografický, ale ne příliš zdařilý román Kus života těžkého; víc než o sebereflexi literáta jde ovšem o politiku a její zákulisí. Z posrpnových snad něco najdeme ve Škvoreckém (a to nejen v postavě Dannyho, ale také v postavách nakladatelky Santnerové a jejího manžela z Inženýra lidských duší), vlastní zkušenosti ve svých memoár-románech pojednali Pavel Kohout nebo Ota Filip, ale to je jen to, na co jsem si v rychlosti vzpomněl.

Většina exilových periodik zdá se brala své poslání – ať už v oblasti politiky či kultury – dosti vážně, často také reprezentovala názory a cíle oficiálních skupin nebo organizací (církevní instituce, politické strany či proudy, Sokol, skauti, bývalí političtí vězni aj.). Našly se mezi nimi též projekty spíše recesistické? A lze vůbec mluvit o jakémsi “exilovém undergroundu”?

V Sydney kdysi vyšlo snad jedno číslo časopisu Plzeňský prazdroj, vydávaného recesistickou skupinou tzv. plzeňských separatistů, krotká recese se porůznu objevovala i na stránkách seriózních listů. Undergroundová kultura se v exilu tak či onak rozvíjela (viz vídeňský čtvrtletník Paternoster a okruh jeho autorů a čtenářů), ale vy asi máte na mysli underground, který by přímo vznikl v exilovém prostředí. Vidím spíš individuality typu Jana Pelce, jehož Děti ráje v exilových časopisech vyvolaly dlouho nevídané diskuse, nebo osobnosti, které vzešly z domácího undergroundu a které v exilovém prostředí zaujaly podobný postoj jako doma (možná se to týká například Jaroslava Hutky). A taky nesmíme zapomínat na programové outsidery typu cestovatele Jiřího Svobody, který si své originální texty vydával – s pomocí manželů Škvoreckých – vlastním nákladem. Ale v této oblasti mi mohlo leccos uniknout, nevím.

Jaké literární druhy a žánry převládaly v české exilové literatuře, ať už publikované časopisecky nebo knižně?

V padesátých letech mírně převažovaly povídky nad romány, v sedmdesátých se myslím situace mírně obrátila, i když pokud jsem si někdy dělal pomocné statistiky, přesná čísla jsem si nezapamatoval, takže je to jen okamžitý odhad. Myslím, že vždycky převažovaly společensko-kritické prózy, ale hned když tento názor vyslovím, vzpomenu si na řadu psychologických próz, humoristických textů, cestopisných reflexí, historických románů, na několik knížek lyrické prózy, na několik pokusů o experiment... Spočítáno to ovšem nemám. V časopisech samozřejmě fejetony, popřípadě mikropovídky, ovšemže různé úrovně. Poesie měla v padesátých letech hodně prostoru v časopisech a vycházela i knižně, v sedmdesátých letech jí velmi pomohl Daniel Strož v Poezii mimo domov, i když nelze zapírat, že ne vždy se Strožovo obdivuhodné vydavatelské odhodlání setkalo s texty hodnými knižního vydání. Divadelních her bylo vždy pomálu, ale byly, a některé se i hrály. V padesátých letech Svobodná Evropa povzbuzovala rozvoj rozhlasové dramatiky a některé hry z té doby se naštěstí zachovaly, i když tiskem nebyly publikovány ani ve své době.

Pokud se hovoří o spisovatelích v exilu, padají převážně jména autorů, kteří debutovali nebo se dokonce výrazněji prosadili ještě v Československu a ve svém psaní dále pokračovali po odchodu za hranice. Existují nějaké případy česky píšících “exilových debutantů”?

Ovšemže. Nejznámější z nich je dnes asi Jan Novák, ve své době byl velmi ceněn debut Jaroslava Vejvody Plující andělé, letící ryby. Už jsme zmínili Jana Pelce, jako prozaik ostatně v exilu debutoval i Vlasta Třešňák, a ani Hutka a Kryl doma před odchodem žádnou knížku nevydali. Další jména? Stanislav Mareš, Stanislav Moc, Ota Ulč, Jan Křesadlo a určitě další a další. Z padesátých let třeba právě Robert Vlach, jemuž je zčásti věnována moje poslední knížka, Mojmír Zachar, už zmíněný Vilém Špalek a spousta zejména časopisecky publikujících autorů. V Německu žil tehdy úspěšný autor rozhlasových her Jan Rys (nikoli Rozsévač!), ale do českého exulantského prostředí se ani nepokusil proniknout, a informací o něm je tak málo, že si ani nejsem jist, zda byl opravdu exilovým debutantem.

A na která jména z řad spisovatelů, kteří se do Čech už nikdy nevrátili, se tu podle Vás neprávem zapomnělo?

Nevím, jestli nad touto otázkou lze uvažovat v kategoriích právem/neprávem. Ovšemže máme jakousi odpovědnost za to, co si uchováme z kultury minulých časů, a s tou se v případě exilové literatury odborná veřejnost myslím vyrovnala obstojně. Po stránce čtenářské... Vzpomínám si, jak se před několika lety začala odborná a částečně i čtenářská obec náhle zajímat o zdánlivě zapomenutou Miladu Součkovou: její dílo souviselo s jedním z živých trendů literatury devadesátých let, a tak si ji čtenáři našli. Nepředpokládám však, že by podobné štěstí potkalo někoho dalšího z exulantů poúnorové generace, a generace posrpnová myslím obecně zapomenuta nebyla. Nevylučoval bych ovšem individuální čtenářské objevy, ty jsou koneckonců nejcennější.

Jak podotýkáte ve své knize Jedno jméno, dva osudy (2012), v případě některých exilových publikací dosud nemáme k dispozici polistopadové “domácí” vydání, přestože rozhodně nejde o marginální tituly. Na druhou stranu mnohé exilové knihy jsou v antikvariátech vyhledávány nejen sběrateli, ale i obyčejnými čtenáři – a jedním z důvodů je právě absence dostupnějšího vydání na současném českém knižním trhu. Jaké mohou být příčiny této paradoxní situace?

Myslím, že jde o malé množství zajímavých titulů. V knížce uvádím jako příklad Milana Kunderu, který svá díla čtenářům dávkuje skutečně velmi pomalým tempem, takže Knihu smíchu a zapomnění anebo román Život je jinde v jiném než exilovém vydání neseženete. Příčiny jsou specifické, řekněme osobní. Ale druhý příklad, který jsem v knížce použil, už brzy platit přestane – memoáry Jiřího Lederera by měly do roka vyjít v Academii v edici Paměť. Mnohé knížky exulantské beletrie jsou už ovšem čtenářsky, a tedy i vydavatelsky málo zajímavé, některé odborné tituly lákají malé množství zájemců, popřípadě jsou překonané a mají dnes především dokumentární a sběratelskou hodnotu. Tato otázka by vyžadovala podrobnější analýzu, není ovšem jisté, zda bychom s její pomocí mohli dospět k nějakému obecně platnému vysvětlení.

Zabýváte se v současnosti podrobněji nějakou další kapitolou či konkrétním představitelem české exilové literatury?

V nejbližších měsících bych měl asistovat u edice korespondence exilového filosofa a literárního kritika Ladislava Radimského. Z dalších snad reálných plánů bych někdy rád něco napsal o nakladatelském provozu v exilu v letech sedmdesátých a osmdesátých (jakýchsi Druhých dvacet let) a jednou bychom s manželkou chtěli vydat rozsáhlejší monografii o Josefu Škvoreckém. Nyní se ale spolu s kolegy z Ústavu pro českou literaturu zabýváme slovníkem domácích literárních nakladatelství z let 1949–1989, který snad vyjde příští rok a jehož příprava nám zatím pohlcuje veškerý čas.

(in Půlnoční expres VIII/MMXIII)

PhDr. Michal Přibáň, Ph.D. (*1966) – literární historik, lexikograf a editor, vedoucí Oddělení literární lexikografie v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Předmětem jeho badatelské činnosti jsou zejména československý literární exil, dějiny českých poválečných nakladatelství a literárních periodik a česká poválečná literatura. 

Výběrová bibliografie: KNIHY Exilová periodika (Praha a Rychnov nad Kněžnou: Ježek 1999), Bibliografie Josefa Škvoreckého (sv. 1–2, Praha: Literární akademie 2004–2005), Prvních dvacet let. Kulturní rada a literární život českého exilu 1948–1968 (Brno: Host 2008), Jedno jméno, dva osudy. Dvojportrét exilových vydavatelů Antonína Vlacha a Roberta Vlacha (Praha: Společnost pro vědu a umění a ÚČL AV ČR 2012) / EDICE Z dějin českého myšlení o literatuře 1–4 (Praha: ÚČL AV ČR 2001–2002), Jak je ve větě člověk. Dopisy Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany (s A. Přibáňovou, Praha: Books and Cards 2010), Josef Škvorecký – Lubomír Dorůžka: Na shledanou v lepších časech. Vzájemná korespondence z let 1968–1989 (s A. Přibáňovou, Praha: Books and Cards 2011), Václav Michl: Daleko je moje Tipperary (s M. Jarešem, Praha: Libri prohibiti 2011) / ÚČAST V TÝMOVÝCH PRACÍCH Slovník české literatury po roce 1945 on-line (viz www.slovnikceskeliteratury.cz), Dějiny české literatury 1945–1989 (sv. 2, 3, Praha: Academia 2007–2008).