Hrabalovo kladenské intermezzo

V červenci roku 1949 se BOHUMIL HRABAL – toho času čtyřiatřicetiletý zaměstnanec znárodněného podniku Obchodní domy, který špatně snášel zde panující zahálku – přihlásil v rámci náboru administrativních pracovníků do výroby na brigádu do kladenských hutí. 

Vedle finanční odměny tím nabyl pocitu jisté svobody, čekala jej práce na hony vzdálená jeho dosavadním zaměstnáním typu obchodního cestujícího, pojišťovacího agenta či úředníka. Náhlý skok do zcela odlišné životní reality byl ostatně zcela v souladu s Hrabalovým tvůrčím krédem, jež nazýval "teorií umělého osudu" a podle něhož má spisovatel sám sebe stavět do situací, které jsou mu takříkajíc proti srsti, musí riskovat a překonávat sám sebe – jen tak může plně pochopit úděl jiných lidských bytostí a odhalit v jejich existenci více než jen všední, banální skutečnost (už dřívější práce pojišťovacího agenta se mnohdy příčila jeho vrozené plachosti).

Po krátký čas bydlel Hrabal přímo v Kladně, konkrétně ve Dříni (někdy uváděno Dubí), kde se nacházela brigádnická ubytovna, jejíž atmosféru později vylíčil v eposu Krásná Poldi: "Otevřenými okny baráku ubikace se řine vůně moče a navrstvení spáči spí na pryčnách tak, jak usnuli po nočních šichtách, nastavují zápěstí injekčním stříkačkám světla, zarostlí chlapi se zlomenou šíjí a vyvrácenýma rukama hrají v karty a propůjčují výkřikům platnost zuřivých věcí." Hrabal byl zařazen do party, která měla za úkol doplňovat zásoby u martinských pecí, a tak vystudovaný doktor práv poznal, co je to těžká manuální práce. Jeho spolupracovníky nebyli jen zkušení hutníci, vězenkyně či mladí nadšení svazáci, ale i příslušníci deklasované "inteligence", poslané po roce 1948 do výroby. Na ubytovně mu tak dělali společnost bývalý soudní rada, profesor či prokurátor.

Kladenskou ubytovnu však Hrabal brzy opouští a stěhuje se do pražského podnájmu, což pro něho ovšem znamená každodenní dojíždění autobusem do Kladna a zpět. Někdy v létě roku 1950 se během jedné ze svých ranních cest na šichtu seznamuje s dalším tehdejším brigádníkem v kladenských ocelárnách, šestadvacetiletým výtvarníkem a grafikem Vladimírem Boudníkem (1924–1968). Ten se posléze zařadí mezi Hrabalovy nejbližší přátele a časté hosty jeho nového útočiště v Praze-Libni, kam se spisovatel v říjnu téhož roku přestěhoval a jemuž se zvyklo přezdívat Na Hrázi věčnosti, ba dokonce se u Hrabala (stejně jako Karel Marysko) na čas sám zabydlí. O mnoho let později se již zesnulý Boudník stane hlavním protagonistou Hrabalovy prózy Něžný barbar, v níž spisovatel vzpomíná právě na svého přítele grafika a jejíž stejnojmennou filmovou adaptaci natočil v roce 1989 coby svůj režijní debut Petr Koliha (do role Boudníka obsadil Boleslava Polívku). Figuruje ovšem též v řadě dalších vzpomínkově laděných děl Bohumila Hrabala.    

V roce 1951 si Hrabal prodloužil kladenskou brigádu o dalších osmnáct měsíců, v červenci následujícího roku však utrpěl vážné zranění hlavy a následovalo osm měsíců léčby. Když je v dubnu roku 1953 uznán lékařskou posudkovou komisí schopným lehčí práce, vrací se opět na Kladno a stráví zde dalšího jeden a půl roku, než nastoupí do nového zaměstnání v národním podniku Sběrné suroviny jako balič starého papíru. Svého brigádnického pobytu na Kladně však spisovatel nikdy nelitoval, přestože zde utrpěl vážný úraz. Kromě přátelství s Boudníkem mu tato životní etapa přinesla zásadní tvůrčí přerod – inspirující pobyt v tomto světě plném kontrastů jej dovádí k nové poetice příznačné pro takzvaný underground padesátých let, jejímiž stěžejními rysy jsou bezprostřednost, autentičnost, prvek náhody a hry, nalézání krásy v každodennosti. Z popudu svého přítele, básníka a filozofa Egona Bondyho, nazývá svou metodu totálním realismem. 

"Bydleli jsme v ubytovně v Dubí a roku 1950 začal můj start v martinských pecích. Pro mne to byl ohromující surrealistický zážitek. Oheň, žíznivé ingoty, zdánlivý chaos, a přece organizace, vytékající proud žhavého železa, měl jsem pocit, že jsem se octl v tajemné džungli, pivo a dobří kamarádi, prostí lidé, ovládající umění žít, dost času i na dobré chlapské vypravování, tato totální realita mě úplně strhovala."

"Tady na Poldovce jsem tedy já, který vystudoval Karlovu univerzitu, studoval čtyři roky estetiku i etiku lidské práce, tady jsem nahlédnul k podstatě pracujícího člověka, tady jsem poznal tělem i duší, kdo a co to je čtvrtý stav."

Rysy této nové poetiky se promítají do řady textů, které Hrabal píše ještě v době svého působení v kladenských ocelárnách (o jeho další tvorbě ani nemluvě). V roce 1950 vznikají strojopisy jeho eposů Bambini di Praga a Krásná Poldi. Zatímco první z nich ještě tematicky s Kladnem nesouvisí – po vzoru apollinairovského pásma se zde líčí pouť básníka Prahou, především uličkami Starého Města, kde tehdy Hrabal bydlel, – druhý (věnovaný příznačně Vladimíru Boudníkovi) již líčí obraz mladého brigádníka v kladenské huti a jeho úžas nad nevšedním divadlem, jež se mu zde naskytlo. Původní veršovaný epos později Hrabal přepsal též do prozaické formy – povídka Krásná Poldi se stala součástí souboru Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet.

Roku 1952 pak vzniká baladická próza z kladenského prostředí Jarmilka, jejíž zásluhou si Hrabala konečně začíná všímat český literární svět. Napomůže tomu šťastná náhoda – ve skříňce Karla Maryska v šatně Národního divadla nachází básník Jiří Kolář rukopis Jarmilky, je okouzlen v ní přítomnými obrazy a postřehy a upozorňuje na Hrabalův text Jiřího Weila, který prohlásí, že se jedná o novum v české próze a že je třeba podněcovat autora k další práci. – "Hrabal zde vychází z montáže subjektivních zážitků a hovorů, zaslechnutých v dělnických autobusech na Kladno. Od dynamického prolnutí kontrastní skutečnosti a poetické litanie však dochází k baladickému útvaru, který má ve svém středu hrdinku – Jarmilku." (Radko Pytlík) – Přesto je rukopis této prózy, nesoucí původně parodický titul Majitelka hutí, na dlouhá léta zapomenut a vychází pod názvem Jarmilka až roku 1964 v knize Pábitelé.  

(in Půlnoční expres III/MMXIV)

POUŽITÁ LITERATURA:

MAZAL, Tomáš: Cesty s Bohumilem Hrabalem. Praha: Academia, 2011.
PYTLÍK, Radko: Bohumil Hrabal. Praha: Čs. spisovatel, 1990.

UKÁZKA ZE SKLADBY KRÁSNÁ POLDI: 

Krásná Poldi, to je ale taky moment,
kdy brusič odchází od běžící práce ven,
jen ven a ven a pryč a fuk,
strhává si brýle jak fáč
a hledí do krajiny na mraky
a lidi, jak lezou po zrzavých horách šrotu,
a je mu to všecko najednou lhostejné,
dívá se na ptáčka, jak se jde napít
do vroucí kaluže,
jak pak opařené masíčko poskakuje
do haldy trubek umřít,
kosáček letí a brnkne o elektrický drát
a brusič drží už mrtvolku,
všecko má na světě nějakou mučírnu
a člověk si odepřel život prapůvodní,
Bůh si dnes řídí sanitní auto
a sám si sbírá přeražené anděly
a vozí je po noci.
To pak často chodívám jen tak
kolem spící cáglárny,
ve vrstvách dřímající klády oceli
vyrovnané jak borové dříví
a zničehonic se objeví hlava,
tak veliká jak noční obloha,
hlava detailů nikdy nezřených a přesných,
ocel s přísadou wolframu a manganu
se v skrojení podobá báječným motýlům
a celé hodiny mi pumpují věty,
dávno zapomenuté obrazy,
bezvýznamné předměty mi louskají srdce
a já, říční faun,
jsem zase ochrnutý láskou k říční nymfě,
pitevní stůl analýz nahrazuji viděním
a vojín hlídající Krista
padá s roztrženým obočím.