Někteří z vás možná včera večer zhlédli stejně já na ČT 2 dokument Romana Vávry s názvem IVAN HAVEL: POZDNÍ SBĚR (2013).
Snímek jako takový vcelku naplnil má očekávání, odvíjející se od jeho podtitulu "Vzestupy a pády pozoruhodného rodu Havlů pohledem jeho výrazného pokračovatele Ivana". Líčení vcelku známé historie této rodiny – možná snobské, rozhodně však v mnoha ohledech zasloužilé – získalo díky osobě vypravěče lidský rozměr a také přístup k cennému rodinnému archivu. Pravdou ovšem je, že o samotném Ivanu M. Havlovi se toho divák příliš nedozvěděl, otázkou zůstává, zda to bylo způsobeno jeho vědomým rozhodnutím představit spíše svůj rod jako takový, jeho vrozenou skromností, zvykem stát tak trochu stranou (ve stínu svého staršího bratra, zesnulého prezidenta Václava Havla?) nebo mimořádně výraznou osobností jeho současné manželky. Přikláněl bych se zejména k poslední možnosti, ostatně o zvyku "intelektuálně dominantních mužů havlovského rodu vybírat si partnerky podobně dominantní, ovšem spíše po stránce organizační" hovoří ve filmu sám Ivan M. Havel a současné poměry v jeho rodině mu dávají za pravdu. Jakoby právě podnikatelka Dáša Havlová (neplést si se stejnojmennou švagrovou Ivana M. Havla) byla skutečnou pokračovatelkou rodu, který vybudoval palác Lucerna nebo barrandovské ateliéry (dnešní stav velké části bývalého majetku rodiny Havlových je kapitola sama pro sebe a to dosti smutná). Druhou nejvýraznější postavou celého dokumentu pak byl vedle manželky Ivana M. Havla paradoxně jeho bratr Václav (právě na vztahu obou bratrů se také nejlépe ukázalo, že Havlovi jsou rodina jako každá druhá), který zde byl přítomen nejen coby účinkující (ať už živý, nebo mrtvý), ale především jako jeden z leitmotivů vyprávění svého mladšího bratra. Zdálo se však, že role přemýšlivého pozorovatele stojícího mimo záři reflektorů a opečovávajícího rodinnou tradici Ivanu M. Havlovi, který 11. října oslavil 75. narozeniny, zcela vyhovuje.
(z půlnočního Zápisníku)
