Poštovní úředník Karásek – málokdo by tuto postavu ztotožňoval s autorem dekadentní lyrické sbírky, nesoucí výmluvný název SODOMA a podtitul KNIHA POHANSKÁ.
obálka nejnovějšího vydání Karáskovy sbírky Sodoma (Mladá fronta, 2002, edice Květy poezie; podle aventinského vydání z roku 1921)
Do dějin české literatury se totiž tento básník, prozaik, dramatik, literární kritik a esejista zapsal pod jménem Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951) – pseudonymem zcela v duchu dekadenty tolik vzývané aristokratičnosti – a zařadil se k hlavním představitelům české literární dekadence. Nejen Karáskova Sodoma, ale i další jeho rané sbírky z let devadesátých patří svým tematickým zaměřením, výrazovými prostředky i stylizací lyrického subjektu k tvorbě charakteristické pro období tzv. fin-de-siècle, nacházejícího tehdy uměleckou odezvu v celé řadě evropských zemí a nesoucího v sobě typické znaky tzv. přechodné epochy, k nimž podle Hany Bednaříkové patří také to, že "trauma ze zrychlujícího se civilizačního pokroku přináší pocit individuální bezvýznamnosti, který nutně vede k projevům hodnotové relativizace". V českém prostředí byla specifická atmosféra této doby ještě umocněna domácí kulturně-společenskou situací, kdy "národně obrozenecké ideály už ztratily svou schopnost vytvářet ucelený národní program, a tak se zdálo, že všechno minulé leží v troskách a nic pozitivně nového není v dohledu" (Jaroslav Med).
Rozhodnutí vydat v roce 1895 sbírku, jakou byla Karáskova Sodoma – sbírku dotýkající se mimo jiné dosud tabuizovaného tématu homosexuální lásky – bylo bezpochyby činem odvážným a riskantním nejen pro autora samotného, ale i jejího vydavatele Arnošta Procházku. Platí zde sice tvrzení Rudolfa Vévody, že "dekadentní estetika, stavějící do protikladu 'životní pravdu' a 'pravdu básnickou', nabízela zejména básníkům cosi, co z nedostatku lepšího pojmenování označíme jako alibi", což ostatně sám Karásek explicitně formuloval v předmluvě ke své sbírce – "žádati od umění, aby mělo vnější pravdivost, je tolik jako žádati od něho, aby bylo vulgární" a "jen u malých umělců kryje se život a dílo". Na druhou stranu, Sodoma vychází nedlouho poté, co mnohá česká periodika a stejně tak i část naší veřejnosti vyjádřila v souvislosti s právě probíhajícím soudním procesem s Oscarem Wildem pohoršení nad nemorálním a nedůstojným chováním světoznámého dandyho, přičemž kritiky nezůstalo ušetřeno ani jeho literární dílo. A je příznačné, že to byla právě Moderní revue, časopis založený a vedený Karáskem a Procházkou, která se jako jediná u nás postavila na Wildeovu obranu.
Karáskova Sodoma šla do tisku v září 1895 a ještě v tiskárně byla úředně zabavena pro přečin proti mravopočestnosti, konkrétně pak kvůli pětici básní – Vyžilá rasa, Venus masculinus, Incubus, Tryzna a Poznání (a zkonfiskováno bylo též číslo Moderní revue obsahující dva sonety – Sodoma a Venus masculinus – z této sbírky). Přitom homoerotická tematika – která pro cenzory představovala stěžejní argument k zákazu Karáskovy knihy – byla v tehdejší české literatuře natolik ojedinělá, že cenzura neměla po ruce žádný precedens. Také proto téhož roku unikla pozornosti cenzury sbírka Prostibolo duše od již zmiňovaného Arnošta Procházky, přestože byla v tematice tělesnosti a erotiky vpravdě iniciační a obsahovala provokativní motivy těla a lesbické lásky. Autora i vydavatele Sodomy sice před soudem nakonec uchránila císařská amnestie, česká společnost však měla novou aféru.
"Stivín poslal k cenzuře výtisk, a bylo sotva devět hodin, když si pro Sodomu přišla policie. Poněvadž všechny výtisky byly v tiskárně a bylo udáno, že je jich dvě stě, byla konfiskace provedena v ideální úplnosti. Stivín schoval přetištěných asi osm výtisků, k nimž scházely obálky, a to jsou ony výtisky, jež se objevily dodatečně v aukci u Zinka. (...) Počítal jsem již se ztrátou své existence u pošty. Bylo to krušné, ale přiznám se, že jsem nepozbýval chuti k další literární činnosti. Přes všechny překážky jsem si umiňoval, že necouvnu a neslevím nic z toho, co jsem chtěl jako literát uskutečniti. Nebyl jsem deprimován ani pochůzkami k soudu. Jedině, koho mi bylo líto, byl jednak Arnošt Procházka, jenž nerad k soudu chodil, jednak ubohý Stivín, jenž se dostal do věci jako Pilát do kréda. Nevěděl ani, oč běží, a než šel k soudu, ptal se mne zcela naivně, proč byla Sodoma zabavena a co má vlastně u soudu vypovídati. (…) Soud se Sodomou dopadl pro mne velmi šťastně a rozhodně k malé spokojenosti podlého denuncianta. Tehdy totiž udělil císař rozsáhlou amnestii pro všechny tiskové delikty a do této milosti byl jsem zahrnut také já. Čekal jsem ještě disciplinární řízení ze strany ředitelství, ale tam dali celou záležitost také ad acta, a tím se ukončila tato epizoda mého života, jež dlouho vypadala jako hrozivé mračno." (Jiří Karásek ze Lvovic: Vzpomínky)
Až o několik let později, když se již na celý skandál zapomnělo, interpeloval na zasedání Říšské rady sociálnědemokratický poslanec Josef Hybeš ve věci Karáskových básní ministerského předsedu, a tak se mu podařilo zabavenou sbírku úředně očistit. Hybeš takto ostatně napomáhal i jiným českým literátům, kteří měli potíže s cenzurou, například Josefu Svatopluku Macharovi či Petru Bezručovi. Interpelace týkající se Karáska se dostala na pořad 246. zasedání Říšské rady 25. listopadu 1903, přestože ji Hybeš měl připravenou již v červnu. Hybeše podpořilo dalších čtrnáct poslanců, neboť podle nich "tyto básně neobsahují absolutně nic, co by mohlo ospravedlňovat konfiskaci". V roce 1905, celých deset let po svém vzniku, se tak na pultech českých knihkupectví konečně objevuje – autorem mezitím ovšem značně přepracované – knižní vydání Karáskovy Sodomy.
(in Půlnoční expres XII/MMXIII)
POUŽITÁ LITERATURA:
HEMELÍKOVÁ, Blanka: Tělesnost jako přečin proti veřejné mravnosti. Sbírka Sodoma Jiřího Karáska ze Lvovic a literární cenzura. In: Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století, Praha: Academia 2010, s. 94–99.
KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří: Vzpomínky. Praha: Thyrsus 1994, 278 stran.
VÉVODA, Rudolf: Sodoma, předtím a potom. In: Sex a tabu v české kultuře 19. století, Praha: Academia 1999, s. 217–226.
VENUS MASCULINUS
Na oltář tvůj nekladou se vonné růže, radostné jako úsměvy panen, za zpěvu chorů, zatím co lid v oblacích kadidla klesá na dlažbu chrámu. Studený jest oltář tvůj, vychladlý, a jenom za noci vlhké plísně osamělý milující tajně se krade, aby zlíbal tvé roucho.
V pustém chrámě, poházeném blátem a slinami, před ztrnulým, němým bohem, jemuž se davy posmívají, klade skabiosy černé, dar povržené, prokleté vášně, v oběť lásky, jež plíží se jako pes z noci v noc.
"Bože lásky mužů!" šeptají rty unavené marnou modlitbou. "Má touha vzývá tě a hledá jako noční motýl jedovatou vůni černých květů, jež jej usmrcují."
Ale oči prázdné z tmavých otvorů hledí bezcitně v ekstase vzývání. Mrtev je bůh, a morem páchne jeho zelené tělo. Neslyšíš smích? To příroda chechtá se vlastnímu dílu.
(Báseň tato otištěna jest z interpellace poslance p. Hybeše a soudruhů na říšské radě, ze stenografického protokollu poslanecké sněmovny, XVII. zasedání, 246. schůze, 25. listopadu 1903.)
