Dopisy jako poslední útočiště frustrovaného estéta

Jeden z četných a dosud nesplacených dluhů české literární vědy vůči JIŘÍMU KARÁSKOVI ZE LVOVIC (1871–1951) a jeho dílu se týká (ne)vydávání jeho bohaté korespondence. V knižní podobě má dnešní čtenář k dispozici pouhé dva útlé svazky Karáskových listů – MILÝ PŘÍTELI… (2001) a UPŘÍMNÉ POZDRAVY Z KRAJE KVĚTŮ A ZAPADLÝCH SNŮ (2007).

obálka knihy "Jiří Karásek ze Lvovic: Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů. Dopisy adresované Marii Kalašové z let 1903–1907" (2007)

První z nich vydalo nakladatelství Thyrsus (odkazující svým názvem přímo ke Karáskovi a jeho stejnojmennému nakladatelskému projektu, jenž však neměl dlouhého trvání), které svého času přineslo řadu zajímavých titulů spjatých právě s dekadencí a kulturním ovzduším přelomu 19. a 20. století vůbec (kromě několika karáskovských titulů kupříkladu trojdílné spisy Arthura Breiského), ale jehož vydavatelská činnost již několik let bohužel stagnuje. Přestože dotyčný svazek nese podtitul Listy Edvardu Klasovi, přináší Karáskovy listy adresované ženě – za pseudonymem Edvard Klas se totiž skrývá zapomenutá spisovatelka Vladimíra Jedličková (1878–1953), autorka jediného povídkového souboru (Povídky o ničem vyšly v roce 1903 s předmluvou Jiřího Karáska ze Lvovic jako 42. svazek Knihovny Moderní revue). Kniha obsahuje s jedinou výjimkou pouze dopisy psané Karáskem (ostatní listy Jedličkové jsou dnes nezvěstné) a pisatel v nich důsledně zachovává mužské oslovení  svého  protějšku: "Respektuji  Vaši  fikci,  již jste si vytvořil – neboť sám vím, jak skutečnost zraňuje toho, komu příliš jsou drahy jeho sny a iluze."

Podle svých vlastních slov se již zavedený spisovatel a kritik – korespondence pochází z let 1901 až 1907 – nikterak neostýchá svěřovat adresátce s osobními názory a niternými pocity: "Zpovídám se Vám zcela otevřeně, tak, jako bych se svěřoval deníku, nevím, co to je, ale mám velikou důvěru mluviti takto do tmy, k neznámé bytosti, u níž tuším zájem o sebe." Na druhou stranu zde však nacházíme četné pasáže, jimž není cizí určitá míra patosu, ba přímo citová přepjatost hraničící s uměl(eck)ou pózou. K častým tématům Karáskových listů patří kupříkladu role básníka ("Je to hrozný osud, ocitne-li se naše nejvnitřnější, nejukrytější v ústech všech lidí."), jeho vztah k jiným spisovatelům ("Nemám literárních přátel, jež bych miloval. Stýkám se s mnoha literáty, ale to jsou styky bez sympatií, jak bych to řekl, styky čistě ‚obchodně-literární‘.") nebo jeho pohled na ženy ("Nenávidím žen. Jsou tragikou mého života. Mým osudným stínem. Pohrdám jimi. Hleďte, i Vy jste pro mne mužem, nikdy ženou."). Jak podotýká Libuše Heczková ve svém doslovu, dostáváme zde do rukou "velmi soukromé listy, v nichž se banální skutečnosti života proměňovaly Karáskovou imaginací ve snové krajiny svébytné pravdy" – "fiktivní a přitom živý a receptivní adresát, kterým byl  Edvard Klas, jako by poskytl básníkovi prostor, kde mohl být sebou samým právě ve své nejstylizovanější podobě a uvolnit hranice svíravé všednodennosti". A můžeme jen společně s autorkou doslovu litovat, že nevšední příběh Karáskova a Klasova přátelství známe pouze z dopisů slavnějšího z nich.

Druhý svazek přináší rovněž korespondenci "jednostrannou", tentokrát Karáskovy listy adresované překladatelce Marii Kalašové (1852–1937), důvod je ovšem zcela prozaický – dopisy Kalašové zničil Karásek po ukončení jejich přátelství. Knihu vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská ve spolupráci s FF UK v rámci edice Scholares, kde ostatně vyšla i vzájemná korespondence F. Halase a J. Zahradníčka nebo K. Světlé a J. Nerudy. Karáskovy dopisy z let 1903 až 1907 (časově se tedy překrývají s předchozí korespondencí) ovšem opět vypovídají zejména o pisateli samotném – jeho povaze, zájmech i tehdejší nelehké existenční situaci. Karásek se zde prezentuje coby výsostný estét, pro něhož se Krása stává jediným měřítkem jak v umění, tak ve styku s druhými lidmi i životě jako takovém. A právě jím shledávaný nedostatek tohoto vzácného atributu ve všech jmenovaných sférách jeho existence je jednou z hlavních příčin toho, že se Karáskovými častými společníky stávají skepse, melancholie a vyhledávaná samota ("Žiji odtržen od světa a od celého svého bývalého života. Bolí mne z minulosti všechno. S lítostí jen toho vzpomínám, jak jsem žil: a bolí mne všechno, co jsem psal."). Další důvod lze potom spatřovat v tehdejším ochlazení  čtenářského zájmu o jeho dílo – spisovatel se proto věnuje více přepisování svých starších děl než-li tvorbě textů nových a pohrává si dokonce s nápadem nadobro s psaním skoncovat. Ani tentokrát však nesmíme ztrácet ze zřetele, že přinejmenším v některých případech může jít spíše o autostylizaci dekadentního literáta. V dopisech je ostatně možno nalézt i pasáže radostnějšího vyznění, kdy Karásek zdvihá chmurami obtíženou hlavu, ba leckdy zdá se propadá až stavům manického charakteru.

Otištěné dopisy se ovšem zdaleka nezabývají pouze pisatelovým duševním stavem – stejnou část zabírají informace rázu praktického, vztahující se ke Karáskovým, překladatelčiným či jejich společným aktivitám. Navzdory vylíčené póze "prokletého básníka" – na jednu stranu ostatními zavrhovaného, na druhou stranu vyhýbajícího se ostatním – totiž Karásek neopouští zcela společenský život, byť je ve svých stycích s vnějším světem velmi vybíravý. Navštěvuje pravidelně několik "vyvolených" (tj. lidí v podobné míře esteticky založených), mezi něž patří i Marie Kalašová a její sestra Zdena (kterou v žádném ze svých dopisů neopomene pozdravovat), účastní se některých jimi pořádaných akcí a podniká v jejich společnosti výlety po Praze i mimo ni. A proč vlastně patřila Marie Kalašová k úzkému okruhu Karáskových blízkých? V této vzdělané a emancipované ženě, milovnici umění a krásy, totiž našel citlivou a chápavou přítelkyni, s níž mohl sdílet nejen umělecké prožitky (kupříkladu z četby navzájem půjčovaných knih), ale též pocity z řad nejintimnějších – především hluboký odpor k odpudivé, malomyslné tváři všedního života a přízemní společnosti, vzácněji pak opojení z vlastních tvůrčích úspěchů.

Coby spisovatel věnuje samozřejmě Karásek ve svých listech značný prostor literatuře, a to vlastní i cizí, české (např. Zeyer) i světové (mj. Wilde, Maeterlinck) – zájem o slovesné umění jej také kromě jiného přibližuje adresátce jeho dopisů, překladatelce pohybující se rovněž v literárních kruzích. Takřka samozřejmostí v případě korespondence vedené autorem Karáskova formátu, nadto představitele směru, jakým byla dekadence, je vskutku vytříbený jazykový projev. Kniha Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů (název je citátem z jednoho zde zařazeného Karáskova listu) tak přináší – také prostřednictvím zasvěceného doslovu Karla Kolaříka – podobně jako titul Milý příteli… sice menší, přesto však významný dílek složité mozaiky, jakou zvláště pro dnešního čtenáře představuje osobnost Jiřího Karáska ze Lvovic.

(in Půlnoční expres I/MMXIV)