Kde se zrodil tzv. GOTICKÝ ROMÁN a která slavná díla patří k jeho potomkům? Přestože se tomuto žánru dostávalo v závislosti na lokalitě a době výskytu celé řady dalších přízvisek – černý román, Schauerroman (román hrůzy) aj. – jednalo se pokaždé o románový typ vycházející z napínavého příběhu s tajemstvím, který se odehrává v hrůzyplném prostředí...
plakát ke snímku Mnich (2011), filmové adaptaci stejnojmenného románu M. G. Lewise z roku 1795
Anglické kořeny
Samotný termín "gotický román" pochází stejně jako dotyčný žánr z Anglie, kde se tohoto označení (ang. A Gothic Story) poprvé dostalo roku 1777 románu Clary Reevové The Champion of Virtue (později známému pod názvem Starý anglický baron). Sama se ovšem při jeho psaní inspirovala jiným dílem, řazeným dnes k nejstarším gotickým románům, ba někdy dokonce označovaným za vůbec první knihu tohoto žánru – Otrantským zámkem od Horace Walpoleho, vydaným již v roce 1746. Gotický román tak má své kořeny v anglickém preromantismu a jeho zlatá éra je spjata s řadou dalších autorů a kanonických děl z přelomu 18. a 19. století – Ann Radcliffovou (Záhady Udolfa, 1794), M. G. Lewisem (Ambrosio čili Mnich, 1795) nebo Ch. R. Maturinem (Poutník Melmoth, 1820). V rámci německého romantismu se pak anglickým gotickým románem inspiroval E. T. A. Hoffmann ve svých Ďáblových elixírech (1815) a z téhož zdroje čerpá i povídková tvorba amerického spisovatele Edgara Allana Poea (např. Zánik domu Usherů).
Francouzské a německé odrůdy
Ve Francii se následník gotického románu – tzv. černý román – rozvíjel od sklonku 18. století. K jeho nejplodnějším autorům patřili F.-G. Ducray-Duminil nebo P. E. Chasles, černé romány psal ve svých počátcích také Honoré de Balzac. S větším důrazem na intelektuální rovinu pak typických motivů a postupů gotického (černého) románu využíval ve svých dílech markýz de Sade (např. Justina aneb Utrpení ctnosti, 1791). Na oblibu tohoto žánru pak ve Francii dvacátých a třicátých let 19. století navázala i jedna z linií tzv. frenetické literatury, šokující čtenáře a útočící na jeho představivost a nervy drastickými motivy. V německé literatuře lze jako paralelu k románu gotickému, potažmo černému, chápat tzv. Schauerroman, navazující též na tradici rytířských a loupežnických příběhů, jaké vycházely v knížkách lidového čtení. Zřejmě nejpopulárnějším představitelem německého hrůzostrašného románu byl Ch. H. Spiess, hojně čtený též v Čechách (patřil k oblíbeným autorům mladého K. H. Máchy), jenž do populární četby vnesl motivy psychických zvláštností a příběhy šílenců nebo sebevrahů (Životopisy sebevrahů, 1785–89, Životopisy šílenců, 1795).
České ohlasy
U nás se z uvedených variant hrůzostrašného románu dočkal největšího čtenářského ohlasu a nejčastějšího autorského zpracování německý Schauerroman, čtený hojně přímo v originále a pronikající v různě zdařilých adaptacích do obrozeneckých knížek lidového čtení. Bezprostřední inspirace anglickým gotickým románem či francouzským černým románem byla o poznání menší, a to již z prostého důvodu teritoriálního či jazykového odstupu, přesto se některé odtud převzaté motivy objevují v dílech českých romantiků (především Máchy). Ve druhé polovině 19. století se pak jisté žánrové rysy různých variant hrůzostrašného románu uplatňují šířeji v české populární literatuře. Vyskytují se často například v příbězích, které se odehrávají ve specifickém prostředí naší metropole, evokujícím atmosféru rudolfinské a alchymistické Prahy (J. J. Kolár: Pekla zplozenci, 1862; J. Svátek: Tajnosti pražské, 1868). Podobných motivů ovšem využívala i Arbesova romaneta či některé prózy Julia Zeyera.
Dekadentní autoři sice gotický román příliš neuznávali, současně je však přitahovaly mnohé motivy a rekvizity pro tento žánr typické – za příklad může sloužit například trilogie Jiřího Karáska ze Lvovic, zahrnující tituly Román Manfreda Macmillena (1907), Scarabeus (1908) a Ganymedes (1925). Oblíbeným toposem se dále stává středověká "magická Praha", vyobrazená v duchu expresionismu či novoromantismu především v dílech pražských německých autorů – kupříkladu Gustava Meyrinka (Golem, 1915) či Paula Leppina (Severinova cesty do tmy, 1914). Velmi svébytným způsobem k dědictví gotického románu či jeho odrůd přistupují někteří další autoři – Josef Váchal ve svém Krvavém románu (1924) s groteskní nadsázkou oprášil poetiku tzv. krvavých románů, Ladislav Klíma využil stylu a reálií gotického románu ve své filozoficky laděné próze Utrpení knížete Sternenhocha (1928), Vítězslav Nezval se hrůzostrašnou četbou inspiroval ve svém "černém románu" Valerie a týden divů (1935, vydáno až 1945). Odkazy na gotický román se v určité míře objevují i později, asi nejvýraznějším reprezentantem ze současné české literatury je román Sedmikostelí (1999) od Miloše Urbana.
(in Půlnoční expres IV/MMXIII)
