Zdravotnický Absurdistán III.

Diskuse, která se postupně vyvinula pod mým včerejším článkem, mne přesvědčila, že je potřeba jasněji formulovat ostoje a důvody, které vedly k napsání předchozích článků (viz. odkazy).

Zatímco první část měla jasně formulované stanovisko, v druhé části jsem pro některé působil rozplizle. Mnoho námětů, ale stanovisko jakési nijaké. Zkusím to napravit v této třetí části, kterou Vám předkládám třeba jako diskusní příspěvek.

Především nejsem fanatický zastánce nějaké léčebné metody nebo cesty, vedoucí k uzdravení. Můj článek měl a priori upozornit na stav, který shodně popisují lékaři na jedné straně (tedy ze svého hledfiska) a pacienti na druhé straně (tedy z jejich osobního hlediska a zkušeností).

Připomíná mi to koán (naučnou historku) o slonu. Několik slepých bylo přivedeno ke slonu, aby si jej mohli ohmatat. První, co stál u chobotu, jej popsal jako dlouhou silnou hadici. Druhý, co stál u ucha, jej popsal jako masitý vějíř. Třetí, pod břichem, jej posdal jako drsné nebe plné štětin a parazitů. A čtvrtý, ktery stál u ocasu, jej popsal jako mávátko s chomáčem chlupů na konci.

Náprava věcí léčitelských přichází jen a jen s legislativou. Léčitel nesmí být živnost volná, nýbrž vázaná na splnění určitého minima podmínek a také určité doby praxe pod něčím vedením (akreditovaným). A samozřejmě licence musí jasně deklarovat léčebnou metodu (např. fytoterapie), kde byl školen a kde praktikoval před samostatnou činností.

Žádná z těchto podmínek není z mé hlavy, ale ze zákonů států Unie, SRN, Francie apod. A tyto státy snad nebudeme podezřívat z tmářství.

Například v Česku tolik napadaná homeopatie, je v některých západních státech uznávaná (a to dokonce natolik, že homeopatika a jejich příprava je součástí Evropského lékopisu) a jako taková hrazená zdravotními pojišťovnami.

Stejný postoj je v západních státech vůči akupunktuře, akupresuře a dalším metodám. Dokonce se některé postupy, např. čištění rány pomocí larev. stávají ve vybraných případech součástí racionální medicínské praxe.

Proč se tedy všichni tolik brání tomu, aby léčitel musel mít určité pensum vědomostí a také zodpovědnost za následky své diagnosy a postupu? Není to skutečně jen o finanční stránce věci?

Pak by lékaři nemuseli mít opocená čela a pacient by byl seznámen s cenou a rozsahem činnosti léčitele. Stát by dohlížel na činnost školících center a akreditovaných pracovišť praxe.  A v rámci těchto zařízení by se mohly vytvářet a precisovat postupy, která by mohly částečně nebo zcela odpovídat požadavkům klasické medicíny. A kde by vznikal problém. 

Jsem tedy jasný zastánce existence alternativní medicíny, nebo chcete-li léčitelství. Ale léčitelství kontrolovaného autoritami a odpovědného za své činy. Nelíbí se mi existence  léčitelů "od probuzení". Proto mi uniká jakýkoliv smysl dříve citovaných slov ministra zdravotnictví. Je to jako zavírat oči před lavinou a říkat si "to hučí borové lesy".