Můj život po životě aneb kéž by to nikdy nenapsal

Mnohokrát mne lákaly různé knihy k napsání recenze. Vždycky jsem to něčím zakecal, na něco se vymluvil. Poslední Vieweghův počin ale ve mně vybudil horečnou snahu. Anotace ke knize Můj život po životě od autora Michala Viewegha, kterou vydalo Druhé město začíná fakty: „Osmého prosince 2012 praskla Michalu Vieweghovi aorta. V nemocnici ho půl hodiny marně oživovali ….“ aby skončila v heroickém závěru: „ Ale je tu psaní, které ho drží při životě. A nyní i kniha, která je přes všechnu bolest, kterou s sebou nese, knihou očistnou.“

Před psaním jsem si slíbil, že nebudu dávat průchod své jízlivosti, ale nedá mi to, abych nepoložil otázku, otázku řečnickou: Komu že pomáhá to očištění? Odpověď je jasná: Autorovi. A dokončím ptaní: Proč za to mám platit já?

Nejsem přítelem ani nepřítelem pana Mgr. Michala Viewegha. Mnohé jeho počiny jsem sledoval s velkými sympatiemi. Třeba Srdce domova, internetový román, který pro mnohé byl prvním krůčkem k tvůrčímu psaní. Je toho víc, co na něm oceňuji, ale je toho dost, co mi na jeho psaní vadí. Kdybych dělal zápočet kladů a záporů, vyšla by mi malá, ale kladná číslice.

Nicméně poslední počin ve mně vzbudil výrazně negativní reakce. Knize dělá čest jen Vieweghova rutina. Je to snůška heků a nářků a bědování, za které by se  styděla i 14letá rozmazlená puberťanda. „ .. Negativní myšlenky se ve mně drží jako kalná voda, která nemá kudy odtéct...“ Nechtělo by to spíš instalatéra s krtkem na prošťouchnutí? Hrůzné klišé, které i ve značně otrlém čtenáři, za kterého se považuji, vyvolává pocity na dávení. Koncepce deníku tak, jak ji Viewegh nastavil, má několik zásadních vad, které okolí bude špatně trávit.

Především je extrémně ufňukaný, zejména v první části nás provádí defétismem slabocha, který se neumí poprat s osudem. Stylizuje se do role souznějící s Máchovým oxymorónem: „..zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk...“ . 

Ano, má problémy odpovídající vážnosti jeho stavu, výpadky paměti, špatně se soustřeďuje, špatně kontrolovanou duševní činnost doprovází úzkosti a deprese. Tomu se nelze divit. Pláče, že se jeho mozek změnil v bramborák, špenát, fašírku. No s tím se musí počítat, to je daň za záchranu. Celé tělesno potřebuje odpočívat a tělo to dává najevo zvýšenou únavností.

Nic z toho ale není důvodem k pláči. Spíš důvodem k zpytování: co jsem udělal špatně? Co musím změnit? Zahánět takové stavy jídlem není nejlepší řešení a nemůže se divit že tloustne. Nic z toho však nevybočuje ze známé řady příznaků rekonvalescence po doteku smrti. Řešení fňukáním a nářky jen proces zhoršuje.

Další vadou je hledání jakéhosi hypotetického viníka. Ale kde vzít a nekrást.

Jak by to vypadalo, kdyby to nebyl Viewegh, ale třeba obyčejný prodavač jeho knih, naznačil v rozhovoru MUDr. Skalský. Cituji volně: Kdyby se rozhodli pacienta neoperovat, bylo by to rozhodnutí v rámci standardních medicínských postupů. Takže jediným viníkem je on sám sobě. A opět ho takové poznání nevede k boji, ale k poraženecké rezignaci. Ponechme výčet dalších drobných vad čtenáři a zkusme pozitiva.

Když se prokoušete první polovinou knihy a nedostanete depresi ani psotník z ceny, kterou jste za tohle fňukání zaplatili, začne se malinko blýskat na lepší časy. Blýskáního je sice jako zlatinek na rýžovací pánvi z české řeky, ale objevují se. Tu milá zmínka o mamince a o jejích návrzích k další práci, tu příjemná glosa o bratrech. Tu láskyplná zmínka o manželce Veronice a samozřejmě dost preferované místo tu mají dcery. Bylo by to jakési vyvážení, kdyby ho nebylo žalostně málo a nebylo doprovázeno jeho přihrublými „metaforami“. Konec dostává sladkobolný nádech, tak známý z většiny jeho děl. Obrací se k přírodě a jejím bylinám, ke svým známým a přátelům a v úplném závěru lehce naznačuje cestu smíření jako možnou techniku očisty. Možná to tím chtěl skutečně autor říci.

V celkovém hodnocení jasně vylepšuje skóre jeho profesionální vypravěčská a spisovatelská rutina. Celkově však je koncepce knihy nevyrovnaná, chybí jednotící nit. Nevadilo by to v první chvíli po zásahu ranou osudu, naopak by to dokreslilo věrohodnost práce, dál by se však tok knihy měl zklidnit a přinést i něco jiného než kupu sentencí a nejapných metafor o vlastním duševním a tělesném strádání.

Měla by přinést trochu svědectví o  vůli, která ho hnala k uzdravení, o chuti života, která mu nedovolila to vzdát. Nic z toho v knize není vyjádřeno, jakoby on byl výjimkou, kterou uzdravily fňuky a heky. Útržky a drobné náznaky tam pravda jsou, například „Změnil jsem se ve svoji vlastní babičku“, nicméně jsou nahodilé a spíš působí rušivě a nevěrohodně. Celkově na mě kniha působí jako pacient po mozkové mrtvici, jemuž zůstalo jednostranné ochrnutí těla. Nemůže udržet sliny, těžko udrží moč a stolici a každý pohyb mu dělá námahu. Kniha taky nic nedokáže udržet pod kontrolou a všechno jakoby bylo věcí nahodilosti. Duševní trauma a jeho odeznívání, tělesné a pohybové problémy a radost z jejich překonávání, soustředění se na obnovu.

Strach z toho, že to nebude nikdo číst, mít nemusí, lidi si kvůli jménu kupují i horší brak. O co by však strach mít měl, je renomé. Není ještě tak starý, aby nemohl dál plodit svá lepší-horší díla, ale tenhle brept mu čest nedělá. Podle mne to nemělo v této podobě vůbec být vydáno a bude třeba hodně tvrdé marketingové masáže, aby knihu lidé strávili a autorské uklouznutí, které odhalilo defekt jeho charakteru (slabošství a ukňouranost), mu odpustili.

	40%