Co pro mě znamená mindfulness

Slovo mindfulness se do češtiny nejčastěji překládá jako všímavost, Wikipedie ji popisuje jako "schopnost si všímat, zaznamenávat prožívané psychické a tělesné jevy, tak jak probíhají v přítomném okamžiku".

Pro mě je mindfulness, neboli všímavost, životní styl, kdy kromě jednání nebo prožívání též pozoruji, co se v těle a mysli právě děje. Může to být zaznamenání náhlého rozhodnutí, nutkání k pohybu, vyvstání silné emoce a podobně.

Zásadní otázka ovšem je, proč vůbec s něčím takovým začínat. Má původní motivace byla získat větší kontrolu nad svou myslí. Prvních 25 let svého života byla má mysl taková džungle, kde mohlo volně růst cokoli, co se tam vyskytlo. Když mi něco v životě nevyhovovalo, často jsem utekl do světa fantazií, a tak jsem docela velkou část bdělého života prožil odpojený od toho, co se kolem mě právě dělo. Původně mi přišlo jako výhoda, že můžu kdykoli utéct do myšlenek a denního snění, ale později jsem začal mít depresivní stavy, proti kterým jsem byl bezbranný, protože jsem neuměl pracovat se svou myslí a snění v takovém stavu příliš nešlo, možná tak snění o nějakém rychlém konci. Tehdy jsem se spontánně dostal k meditaci a pochopil jsem, že život se dá podstatně ovlivňovat tím, kam mysl zaměřujeme a hlavně jejím pozorováním. Tato metoda mi pomohla žít šťastnější život a protože nemá žádné limity, používám ji pořád, ačkoli už se dlouho považuji za šťastného člověka.

Skrz pozorování vlastní mysli může každý z nás dojít k pochopení, jakým způsobem mysl utváří náš život. Neuvědomujeme si předpoklady o ostatních, založené nikoli na jejich znalosti, ale pouze na našich dosavadních zkušenostech. Omezujeme se předsudky, které si pěstujeme, protože máme strach je odložit. Rozptylujeme mysl různými způsoby, jen aby nemusela přijmout nepříjemnou přítomnost. Co budeme dělat, když žádné rozptýlení nebude dostupné? To vše se ale nedá tak snadno někomu vysvětlit, podobně jako třeba nemůžete někomu kdo to neví vysvětlit, jak chutná čokoláda. Jedině po ochutnání to bude dotyčný opravdu vědět. Právě tak jedině skrz všímavost vůči vlastní mysli můžeme mysl opravdu poznat.

To přitom nemusí znamenat velké množství formální meditace. Ve skutečnosti je podle mého názoru docela individuální, jaký kdo dokáže mít z formální meditace prospěch. Sám jsem absolvoval pokud dobře počítám šestnáct meditačních pobytů, z toho dva měsíční. Má zkušenost ale je, že přítomnost buddhistického mnicha a podpora dalších meditujících ještě nezaručuje nějaké převratné výsledky ve schopnosti dosahovat klidné a šťastné mysli. Má to svůj smysl, ale důležitější je, jak prožíváme svůj každodenní život, od probuzení do usnutí. Vše podstatné se odehrává právě zde. Proto jsem snížil množství času věnovaného formální meditaci a po období uvolnění, kdy jsem např. začal pravidelně tancovat, jsem našel svůj režim, kdy dělám co mě baví a spojuji to s kratší denní meditací. Ve skutečnosti vlastně skoro neustále na něčem pracuji. Zároveň ale od práce nic nečekám, nemyslím si, že bych díky ní byl lepší než někdo jiný a dělám ji jen proto, že mě tady a teď baví. Až mě přestane bavit, půjdu se třeba potápět, i když si nemyslím, že se to někdy stane. Když už mám nějaký cíl, je to spíš zůstat za všech okolností klidný a když se to nedaří, zjistit v čem byl problém a zvládnout příště situaci lépe.

Tento přístup, kdy si jednoduše nemyslím, že až udělám nějakou práci, bude něco lepší, ale prostě si ji jen užívám, mi právě dovoluje být si vědom toho, co se právě děje - tedy všímavost. Díky tomu vzniká v mysli klid - když jsou všechna rozrušení zaznamenána, prozkoumána a eliminována, nic jiného ani zůstat nemůže. Klid pak podporuje další poznání - toho, co je mysl zač a jak funguje. Tyto dvě věci se zkrátka podporují navzájem. Ještě bych rád vyjasnil, že klid není nějaká otupělost - je to klid a zároveň plná bdělost. Takový stav je ve skutečnosti velice uvolňující a příjemný. Možná právě to je ten stav, kterého se někdo snaží dosáhnout pomocí drog. Když si na něj mysl zvykne, stav klidu a snad i jakéhosi tichého nadšení se pak v různých situacích vrací. Zároveň to neznamená, že bych se už neměl co učit - spíš naopak nedělám nic jiného, než že se pořád učím.

Shrnu to, co má z článku vyplynout. Všímavost, neboli mindfulness, považuji za odpověď na otázku po štestí. Za odpověď, kterou mohu validovat jako proveditelnou a fungující. Je v ní zahrnuto konstantní (ale nikoli přehnané) úsilí a zároveň konstantní zanechávání (opouštění toho, co se právě teď snaží mysl rozptýlit), a to celé v kontextu autentičnosti a maximální odpovědnosti za svůj život. Jestli pro někoho mohu něco dobrého udělat, pak je to podle mě v první řadě sdílení této osvobozující zkušenosti.