K čemu je dobrá meditace?

Nedávno se mě jeden kamarád zeptal, proč vlastně medituji. Bylo obtížné mu odpovědět dvěma větami. Na takovou odpověď je potřeba alespoň několik odstavců.

V první řadě je potřeba napsat něco o tom, co mě přimělo k tomu, aby vůbec meditovat začal. V běžném životě jsem míval - a možná stále trochu mám - tendenci očekávat, že mé štěstí bude způsobeno vnějšími změnami. Když jsem například studoval, těšil jsem se na konec studia, protože jsem od tohoto okamžiku očekával, že se můj život zlepší. Ubude stres, přibude volný čas. Jenže to se bohužel nestalo a ani žádná jiná vnější změna (dobrá mzda, vlastní byt, nové koníčky) mi sama o sobě štěstí nepřinesla. Postupně jsem začal vnímat svět jako neuspokojivý, jako místo, kde už všechno znám a nic nového mě nemůže překvapit. Přestával jsem mít ambice, přestával jsem ve svém životě vidět smysl.

Z rozhovoru s přáteli a dalšími lidmi jsem pochopil, že víceméně podobný podobným způsobem uvažují i ostatní. Zřejmě máme tendenci očekávat, že naše štěstí zapříčiní vnější změna. Toto očekávání je podle mě mylné - naše štěstí vnější změny ve skutečnosti téměř neovlivní. Potíž je v tom, že na prožívání štěstí mají podstatný vliv návyky mysli a ta se vnějšími změnami nijak nemění. Přesto je těžké přestat této iluzi úplně věřit.

Po letech časté introspekce jsem pochopil, že klíčem ke štěstí není vnější změna, ale vnitřní. Nepostupoval jsem sám, ale přijal jsem podporu od literatury théravádového buddhismu, kterým jsem se tehdy začal intenzivně zabývat. Začal jsem sledovat svoji vlastní mysl, okamžiky, kdy je spokojená a nespokojená a přesné příčiny tohoto stavu. Tato sledování mysli jsem prováděl obecně v běžném životě, ale nejvíce ve chvílích, které k tomu byly ideální - když jsem byl sám, potichu, bez interakcí s ostatními - při meditaci. Zjistil jsem to, o čem píší tak často buddhistické texty, a sice že lidská mysl je jako opice, která neustále přeskakuje ze stromu na strom. Cestou ke štěstí není snažit se tuto opici nějak uspokojovat, ale spíše snažit se ji zkrotit. Meditace je tedy pro mě způsob, jak dosahovat v běžném životě štěstí, nejpříjemnější a nejefektivnější způsob, jaký jsem objevil. Když jsem začal meditovat, rychle jsem dospěl k závěru, že je to ta nejsmysluplnější věc, kterou v životě mohu dělat.

Jak taková meditace vypadá - zaujmeme klidnou pozici na klidném místě a zvolíme si nějaký myšlenkový předmět, který nám pomůže udržet pozornost. Nejčastěji si lidé volí vlastní dech, jako hlavní meditační předmět ho používal i sám Buddha. Při meditaci tedy pozorujeme svůj dech rozdělený na jednotlivé nádechy a výdechy. To je ve skutečnosti velmi náročné. Po několika minutách nebo dokonce i sekundách mi mohou utéci myšlenky, protože mysl na takovou činnost není zvyklá. Poté si vzpomenu, že jsem vlastně chtěl pozorovat dech a opět se k meditaci vrátím. Když jsem začátečník, čas, kdy doopravdy pozoruji dech může být pouhým zlomkem z celého času původně vyhrazeného meditaci. Zde však meditace začíná být zajímavá. Mohu si uvědomit, jak malou kontrolu nad vlastní myslí mám. Dalším meditováním mohu mysl trénovat, aby dokázala na svém předmětu vydržet déle. Pokud jsem v této snaze úspěšný, má mysl se postupně mění. Je klidnější a tím, že dlouho pozoruje jenom jeden předmět, se v ní spolu s klidem objevuje i radost, která je velice jemná a má tendenci vydržet dlouho. Tato radost pramení nikoli ze získání něčeho, ale naopak z opuštění. Mysl, která dokáže dlouho pozorovat jeden předmět, dokáže též snadno opouštět myšlenky, které jsou rušivé a zbytečné. Naopak netrénovaná mysl se těmito myšlenkami zabývá, aniž by se pro to na počátku vůbec nerozhodla, prostě jenom proto, že se tyto myšlenky objevily. Souvislost s prožíváním štěstí by měla být jasně vidět - pokud nedokážu pracovat s vlastní myslí, jsem jen hříčkou v rukách myšlenek, které se nahodile objevují. A proto je meditace tak důležitá.

Zároveň stojí za to všímat si, jaké to myšlenky se vlastně během meditace v mé mysli objevují. Mohou být více či méně prospěšné. Ty méně prospěšné se v buddhismu někdy dělí do tří kategorií - chtivost, kdy mě zaujme něco, po čem toužím, odpor, kdy se v mysli objevuje něco, co je mi nepříjemné a nakonec zaslepenost, což jsou neutrální myšlenky spojené např. s nudou a ospalostí. Tyto tři motivy bývají označovány jako "příčina utrpení" - proto je pro mě užitečné si jich všímat, objeví-li se. Ačkoliv hlavním účelem meditace je trénovat mysl, další výhodou je lepší pochopení mé mysli a obecně toho, co se v běžném životě hodí a nehodí dělat. Díky návyku všímat si myšlenek mohu snáz rozeznat, co je má chyba a co je chyba jiných, co mám řešit s jinými a co mám řešit sám pro sebe. Meditace mi v životě pomáhá lépe se rozhodovat. Díky meditaci si mohu snáz uvědomit, že třeba to, co vytýkám druhým, je ve skutečnosti moje chyba. Když zklidním mysl, snáz také přicházejí zajímavé nápady...

Dlouhodobým výsledkem meditace je, že má mysl je bdělá a přitom klidná. Když je mysl klidná, štěstí přichází samo od sebe. Štěstí je totiž vždy přítomné, pouze je často zakryté rušivými vlivy, které právě meditace dokáže odstranit. Další výhodou je, že když medituji, má mysl nepotřebuje tolik relaxace a rozptýlení. Ve skutečnosti pak mám mnohem větší radost z toho, že mysl je nerozptýlená, ale klidně a jasně soustředěná na jedno místo, což také usnadňuje vykonávání jakýchkoli činností.

Ať už meditujete nebo ne, přeji vám, aby se vám ve vašem každodenním životě dařilo dosahovat štěstí!