Produktivitou k produktivitě…aneb rychlost je klíč!

Mohu hrdě prohlásit, že rychlost patří mezi mé silné stránky. Velmi se mi líbil příběh, který popsal Ivo Toman ve své knize Debordelizace hlavy. Zkráceně zní asi takto. Pentagon vyhodil stovky miliónů dolarů za vývoj válečné hry. Vše bylo připraveno, všichni se těšili a začal se hrát scénář v Perském zálivu. Velitelem zlých domorodců určili vysloužilého důstojníka s bojovými zkušenostmi. Proti němu posadili všechny ty generály s armádou analytiků. Domorodci měli jen málo techniky a vybavení. US Army je měla rozdrtit.

Generalita se s domorodci dohodla na 8 denním vyjednávání. A tak se 8 dní jednalo. Mezitím armáda US Army analytiků zpracovávala analýzy, postupy, scénáře, možný vývoj apod. A stejně tak mezitím velitel domorodců nelenil a nařídil svým 8 torpédovým člunům překvapivý útok na celou US flotilu. Vyhrál! Prý ho pak vyměnili za někoho normálnějšího…

Rychlost je klíč. Kdysi jsem četl rozhovor s ředitelem jedné z největších stavebních firem u nás a jeho věta mi po léta utkvěla v paměti. „Všechno stihnete za tak dlouho, kolik si na to dáte času.“ A je to fakt. Znáte to, když jdeme na mítink a není jasně určeno, kdy skončí, tak se to vleče, vždycky je tam nějaký blbec co má potřebu se vykecávat o nedůležitých detailech. Dochází k hádkám místo, aby se tahalo za jeden provaz atd. Když je mítink časově ohraničený a toho času není moc, tak se jede, bod po bodu. Souhlasíte? Ano? Ne? Alternativy? Ano? Ne? …atd.

Například takové čtení. Já rád čtu a je to i poměrně podstatná část mé práce (prostě dělám to, co mě baví). Jenže ono baví a nebaví. Mě baví přečíst každý týden jednu knihu a k tomu řadu článků, dokumentů apod. Nebaví mě se s věcmi babrat. A když si nedám termín, tak si čtu jeden, dva, tři dny…užívám si to, čtu poctivě slovo za slovem a v půlce týdne jsem na straně 50 z 250. A to mě teda fakt nebaví. Když čtu rychle, tak si v podstatě vyfotím řádek a přejdu na další a ten si také vyfotím a mezi tím, jak přecházím, tak si uvědomuji, co bylo v předchozím řádku. A jdu jen po slovesech a podstatných jménech. To jestli je něco modré nebo růžové…hele při mé částečné barvosleposti je mi to fakt celkem jedno. Nebo jestli stůl v jeho pracovně byl třešňový či mahagonový??? Jako fakt??

Dávejte si na úkoly časové limity, které pro vás budou výzvou. To vás přinutí, abyste se zabývali jen tím tzv. „gro“. Jen tím, co je důležité. A to je KDO udělal CO. KDY, KDE a JAK ve většině případů opravdu není podstatné. Co nás zajímá ve filmech? Ruku na srdce, když se díváte na Pána Prstenů – Návrat Krále – taky přetáčíte ty nudné scény, kdy Frodo jde se Samem a pořád jde a jde a pořád nic a nic? Chlapy zajímají jen bojové a akční scény, kde se něco děje a holky zajímají zas romantické či vztahové scény, ale taky kde se něco děje! Jsme lidé děje. Lyrika je prostě mrtvá – sorry Lermontove (a že jsi býval mým vzorem).

Rychlost je klíč. Proč? Úspěch plodí úspěch. Když za den zvládnu udělat 30 potřebných úkolů (důraz je na slovo potřebných) tak se cítím mnohem lépe, než když jich udělám 5. A když se cítím dobře, tak jich další den udělám zase 30 nebo klidně víc. Prostě jedu jak na bobové dráze a užívám si to. Víte, rychlost je prostě vzrušující. Jeli jste někdy 200 po Praze v Porsche?  Já jo. Asi je hloupé takhle riskovat a nedoporučuju to, ale je to opravdu opojné. V rámci naší produktivity to hloupé není a opojné to je úplně stejně! A já se rád opojím něčím takhle užitečným…