Já se jmenuju Klimeš. Nadšený z toho nejsem, ale co už mám dělat. Říkal jsem si, že bych se i přejmenoval na něco drsnějšího, ale kromě John Rambo, což do české kotliny moc nezapadá, mě vlastně nic nenapadlo. Tak u Klimeše asi zůstanu. Můj kamarád je Brožek, taky žádná výhra v loterii (promiň Pavle), aleaspoň je to bezva kluk. A o tom to přece je.
V článku „Největší omyl hledačů zlata (…ehm tedy práce)“ vysvětluji, že pro úspěšný networking je potřeba mít dobrou pověst. Je to tak, že naše jméno, čili pověst rozhoduje o našem úspěchu či neúspěchu v podstatě v čemkoliv.
(Krátký disclaimer: pány typu Topolánek, Dalík, Kalousek, Drobil a podobné nepovažuji za úspěšné, ale za zkorumpované. Pokud chcete zbohatnout a kašlete na vaši pověst, tak kradení je u nás prý docela výnosné. Ale teď zpět k poctivým smrtelníkům…)
Co je na naší pověsti, na našem jménu to nejdůležitější? To, že je na nás spoleh. Není nic horšího, než spolupracovat na něčem s někým na koho není spoleh (a že jsem toho zažil – a vždycky jsem to nesnášel). Znáte to. Jasně, přijdu ve 2. Jé promiň, já zaspal. (Ve 2 odpoledne?!?). Hmmm jo, to udělám, ve středu ti to pošlu. Jé promiň mě se rozbil počítač, umřela babička a přiletěli mimozemšťani (jasně, a proto jsi mi třeba nemohl napsat SMSku?!?). Když je na vás spoleh, tak budíte důvěru. Když budíte důvěru, tak se lidé nebudou bát na vás obracet a když se nebudou bát na vás obracet, tak budete mít napilno. A to je dobře! Tím budete zvětšovat svoji firmu nebo zvyšovat svůj vliv a postavení ve firmě, kde pracujete, a povýšení vás nemine.
Jak ale být tím, na koho je spoleh? Jak být tím zodpovědným? Stačí v podstatě jediná vlastnost, kterou překvapivě málokdo má. Už jste někdy slyšeli, že slovo se má držet? U příběhů bájných a pohádkových králů je to dotažené až do extrému. Stačí si jen vybavit biblického Darjavéše médského, který dal slovo a musel chtě nechtě dát hodit Daniela do jámy lvové, i když Daniel byl jeho nejoblíbenějším poddaným.
Když jsem studoval Leadership tak nám profesor (Američan) vyprávěl, jak ono to bylo v Americe s těmi indiány. Když přijeli běloši, tak mezi sebou pořád uzavírali smlouvy, a co nebylo psáno, nebylo dáno (znáte to: Vždyť já to říkal takhle. Ne neříkal, říkal jsi tohle. No to teda…jdu si pro právníka…). Jenže indiáni smlouvy psát neuměli (asi vůbec neuměli psát). Pro indiány bylo jejich slovo jejich životem. Mezi indiány bylo dokonce takové vnímání, že kdo porušil své slovo, vlastně pohrdnul svým životem a byl zabit. No a jak to asi mohlo dopadnout, když běloši nerespektovali smlouvy, které nebyly napsané?
Osobně jsem si došel k tomu, že raději, pokud to není nevyhnutelné, nic neslibuju. Buď to udělám, nebo to neudělám, ale neslibuju, když nemusím. A když už musím, tak si to zapíšu a udělám to, jak jsem slíbil nebo alespoň dám vědět, že to nestíhám (před termínem, nikoliv po) atd. Zní to lacině? Jak otřepaná poučka z dětské bible? Každopádně to funguje. Pokud si to chcete vyzkoušet, spolupracujte jen týden s někým nezodpovědným a určitě vám pár vlasů zešediví.
