Kdo se v krizi směje a kdo „krvácí“?

Úroveň vyspělosti společnosti se pozná mj. podle toho, jak si dokáže poradit s krizovými situacemi, jak dokáže ochránit ohrožené a jak dokáže zabránit zneužití krize.

Říká se, že krize znamená také příležitost. Aktuální epidemická krize může být příležitostí pro jednotlivce i pro celou společnost, příležitostí přehodnotit dosavadní život a své priority, příležitostí obstát v krizové situaci a podílet se na jejím vyřešení. Může jít o příležitost k novému byznysu, aniž by došlo ke zneužití krize a nabourání morálních hodnot, které jsou v době krize křehčí než jindy. Může jít ale i o příležitost krizi zneužít a parazitovat na ní, o příležitost využít menší ostražitosti společnosti.

Nepochybně jsou lidé, kteří vyjdou z krize posíleni, lidé, kterých se krize dotkne zásadně negativně, a i lidé, kterých se krize nedotkne téměř vůbec. Každý jedinec i celá společnost by však měli obstát v jakémsi „testu“ solidarity, spravedlnosti a morálnosti, a to v tom smyslu, jak se každý v krizi sám choval i jak se k němu chovala společnost. Mělo by to zjednodušeně znamenat především to, že každý udělá v rámci svých možností v krizi alespoň něco navíc (minimálně dodržuje smysluplná a důvodná opaření), že krize nedopadne výhradně jen na určitou část obyvatel a že krizi nebude nikdo zneužívat ke svému prospěchu.  

Co se tu ale děje ve skutečnosti?  V hlavní roli jsou peníze. Podivná výběrová řízení přikrytá nouzovým stavem, nedostatečné či nespravedlivé kompenzace podnikatelům, nedůstojné odměny zdravotníkům, žádné odměny záchranářům, atd.  S naprostou arogancí vůči všem, kdo v krizi „krvácejí“, vyplatila ministryně financí svým úředníkům roční bonusy, což je výsměch jakékoli snaze o solidaritu a spravedlnost v době krize. Člověk si pak musí klást otázku, jestli je ta paní skutečně tak arogantní nebo tak hloupá … Stejnou otázku si totiž v průběhu krize kladu delší dobu, když ministryně dávala opakovaně ostentativně najevo, že se jí krize osobně netýká, když i přes úpěnlivé výzvy epidemiologů k minimalizaci veškerých kontaktů, předstupovala před lid s novým účesem a profesionálně upraveným zevnějškem, aniž by si vzala příklad z ostatních ministryň stávající vlády a alespoň trochu se snažila vypadat jako upachtěná žena z lidu …, což by jí bez účasti kadeřníka a jiných obdobných řemesel zřejmě nakonec nedalo ani moc práce.  

Musím ještě dodat, že i mimo krizi se ve veřejné správě dá rozumět nějakému drobnému osobnímu ohodnocení, ale už méně existenci statisícových bonusů (na rozdíl od komerční sféry, kde má odměňování logickou přímou vazbu zejména na ekonomické výsledky firem). Kvalitní práce by měla být samozřejmostí a za takovou kvalitní práci pak náleží zaměstnanci plat. Ve skutečnosti je však plat zřejmě jen za docházku, a pokud úředník odvede i nějakou práci (s příslušnou dávkou poslušnosti a loajality k nadřízenému), tak dostane pořádný bonus.  

Ministryně financí není bohužel ve svém odtržení od reality a přístupu k veřejným financím výjimkou, neboť celá společnost se postupem času v rámci posilujícího centrálního plánování proměnila a významná část i nejbohatších lidí bere přísun peněz z „eráru“ jako samozřejmost (zejména dotace a veřejné zakázky) a řada lidí ve veřejných funkcích získala pocit výjimečnosti a nedotknutelnosti. Podle sebe pak vybírají „své“ obchodní partnery (aktuálně s přispěním nouzového stavu), podle sebe dávají odměny „svým“ zaměstnanců, atd. atd. atd. Ze slov „veřejná služba“ už se stala pouhá vysmívaná fráze. Ostatně premiér má jako svou firmu celý stát …

Když vidím, jak bez zábran (a beztrestně) se někteří lidé u moci chovají a značné části společnosti to zjevně nevadí, skoro by se zdálo, že kdo si ze společného taky něco neurve, tak je za blbce a nelze si nevzpomenout na hořké normalizační vtipy typu „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Je mi z toho smutno, stydno a taky mám trochu vztek.