Mít nějakou funkci a s tím spojenou moc může být nebezpečné pro osobu samotnou, ale zejména pro její okolí, a to tím spíše, jde-li o ministra zdravotnictví v době epidemie.
Zkuste se vžít do situace, že byste měli neomezenou moc a že cokoli byste si vymysleli, to by celý národ musel dodržovat … a to ještě za dozoru policie a pod hrozbou sankcí. Nemluvním o nějaké autokracii ale o dočasném demokratickém delegování moci ke zvládnutí krizové situace, jaká nás postihla aktuálně v souvislosti s epidemií koronaviru.
Moc se ale i tak postupem času stává obrovským pokušením a situace se dříve či později (nejde-li skutečně jen o pár dní) musí zvrhnout v něco, co je eufemisticky řečeno objektivně nežádoucí, byť by tomu ze začátku třeba nic nenasvědčovalo. V takovém postavení „mocného vládce“ je teď v České republice ministr zdravotnictví Jan Blatný, jehož rezortní rozhodnutí týkající se epidemie a návrhy rozhodnutí pro celou vládu nejsou dle vyjádření ostatních ministrů nikdy nijak rozporovány, jsou vždy bez dalšího přijímány a ze strany vlády tedy absolutně respektovány.
Ministru Blatnému jeho moc zjevně zachutnala a vše se čím dál více zvrhává. Nevím ale, jestli lid dusí úmyslně, nebo jestli časem získal pocit výjimečnosti a neomylnosti a jeho jednání je v tomto smyslu vlastně spontánní. U ministra Blatného je ale už od začátku zásadní pochybnost o jeho úmyslech a kompetenci, neboť pan Blatný (jak známo) podepsal protivládní petici s požadavkem na odstoupení premiéra, aby se pak následně vehementně zřejmě bez větší manažerské a politické zkušenosti ucházel o post ministra. Není-li chorobný kariérista (čemuž asi nic nenasvědčuje), neumím si to vysvětlit jinak, než že tak učinil s pocitem, že jedině on je osobou povolanou vyvést národ z temnoty. Bohužel personální nedostatek vedl Andreje Babiše k tomu, že se pan Blatný skutečně ministrem stal.
Jen krátce jsem se domníval, že s „novým člověkem“ může být epidemie konečně po řadě měsíců řešena sofistikovaněji vědeckým, logický a cíleným přístupem a nikoli přístupem úřednicko-mocenským jako doposud, avšak záhy se ukázalo, že jde opět jen o úředníka (a nikoli o osobnost ve státnickém slova smyslu), který se v zásadě nijak neodchýlí od toho, co dělali politici do té doby a že žádnou logiku, rovnováhu a cílená řešení epidemie hledat nebude. Strohá úředničina ministra Blatného se postem času zvrhávala v nejrůznější „bizáry“ typu nošení roušek při vnitřním sportování (v rámci prosincové rozvolňovací epizody) a nařizování či trvání na opatřeních, které z logiky věci epidemii evidentně spíše zhoršují. Člověk nemusí být epidemiologem, aby viděl nesmyslnost zákazu prodeje potravin v některých dnech či např. omezení úředních hodin na úřadech, přičemž vše vrcholí v těchto dnech uzavřenými okresy, kdy namísto toho, aby lidé odjeli na své chaty a chalupy, mačkají se v městských parcích.
Ministr Blatný aktuálně zostřil i svůj projev a chová se k národu jako ke frackům, kteří nejsou schopni rozumné samostatné úvahy a na které je třeba zvyšovat hlas. Už jenom čekám, kdy ministr Blatný přikáže, že v zájmu zvládnutí epidemie musíme chodit po čtyřech, bude se bavit tím, jak nás policisté (běhající samozřejmě příkladně také po čtyřech) nahánějí, a prostřednictvím médií nás bude okřikovat, že takhle teda ne, a jestli všichni opatření nebudeme dodržovat, tak neotevře školy.
Stokrát už politici mluvili o návratu dětí do škol jako o jakémsi tématu, až se vlastně zapomíná na ty děti samotné. Na děti, kterým jsme za poslední rok vzali celé jejich životy. Kromě plošných opatření ale politici pro návrat dětí do škol a ke sportu (či dalším obdobným aktivitám) neudělali vůbec nic a v poslední době jsem zaznamenal jen arogantní vyjádření pana Blatného, ať si jdou děti zaběhat do lesa. Pokud jde o řadu týdnů omílané antigenní testování při úvahách o obnovení školní docházky, je třeba zdůraznit, že podle ryze odborných vyjádření jsou antigenní testy od počátku stavěny na to, aby potvrzovaly diagnózy lidí s příznaky a nikoli na to, aby odhalovaly pozitivitu bezpříznakových lidí. Budou se tedy děti testovat kvůli kšeftu někoho vlivného, nebo aby se vykazovala alespoň nějaká cílená snaha? Ve firmách už to probíhá … Jediný, kdo se ve věci návratu dětí do škol odhodlal k nějakému sofistikovanému kroku, byl Středočeský kraj (ačkoli by to měl udělat stát) a nechal vypracovat jakousi studii o přenosu nákazy u dětí ve školách a vyvrátil tak i domněnku o tom, že učitelé se převážně nakazili právě ve školách. Stát nic takového neudělal (!) a ještě jsem dokonce zaznamenal vůči Středočeskému kraji kritiku.
Pokud někdo dokola argumentuje černobíle o nutné ochraně životů a zabránění přetížení zdravotnictví, bylo nepochybně možné za celý rok epidemie udělat mnoho cílených kroků, nicméně nebylo uděláno v podstatě nic (nepočítám-li nestoudně drahou marketingovou akci v podobě polní nemocnice v Letňanech), přestože je zjevné, že jedním z podstatných problémů zdravotnictví (a to nejen v době epidemie) je nedostatek sester (v důsledku jejich naprostého podhodnocení). Vláda s tím ale roky nic nedělá a neudělal s tím nic ani teď. Nemusím dlouze přemýšlet, abych přišel třeba i na to, že řadu životů bylo možné zachránit tak, že se ve spolupráci s praktickými lékaři připraví soupis ohrožených osob (které již lékaři definovali kombinací věku, chorob a body mass indexu) a tyto osoby se adresně pozvou na přednostní očkování.
Straší mě, že myšlení a vnímání některé části veřejnosti se posouvá tím směrem, že některé „Blatného bizáry“ s vážnou tváří projednávají, komentují a dokonce přijímají za své. Před pár dny jsem se dočetl, že sportovní hnutí vyzývá k tomu, aby děti mohly začít sportovat na venkovních sportovištích (!) s tím, budou testovány. Kam jsme to dospěli, že přijímáme to, že kluci si můžou jít začutat fotbal jenom tehdy, když si udělají test na koronavirus. Je to opravdu nutné?
Taky mě straší, že se z epidemie koronaviru stává jakýsi společenský fetiš a řeší se pro budoucnost třeba covidové pasy bez ohledu na to, jestli bude ve společnosti milion či jen jediný nakažený a málokdo uvažuje (alespoň ne nahlas) tak, že se nákaza či nemoc COVID-19 stane (z hlediska počtu výskytu) běžnou nemocí, a že ji nebudeme muset řešit jako každodenní součást života všech lidí.
