Za Husáka, po likvidaci odborných kádrů a společenských špiček v roce 1971, jsme si vyprávěli tento vtip: „Může se stát členem akademie věd paralytik?“ „Ano, ale musí být progresivní!“
Pan šéfredaktor vyjevuje ve svém úvodníku ze dne 6. října 2011 naprosté uhranutí z Neckářovy písně Půlnoční. Prý tolik nostalgie, dojetí a radosti v současné době ještě nezažil. Vyjevuje úžas i nad tím, jak tento soundtrack k filmu Alois Nebel okouzlil facebookovou generaci, a hned doporučuje, kde lze Neckářův klip shlédnout. Svoje i cizí nadšení však ihned uvádí na pravou míru jasným třídním stanoviskem: „My v postkomunistických zemích máme tu smůlu, že většina starších umělců si nese určitý cejch, stín zaprodání nebo kolaborace s režimem. Ta hluboká díra oddělující zpěváky i s jejich fanoušky od současnosti… Závidím Američanům jejich Johnyho Cashe, jemuž žádná totalita nepokydala kariéru…“
Václav Neckář, nedávno zesnulí Otakar Vávra a Jiří Hubač, Miloš Forman, Jan Zrzavý, Jiří Suchý, Josef Kemr, Vlasta Burian, Ladislav Fuks a tisíce dalších umělců tvořili za totality, čímž se podle šéfredaktorovy interpretace oddělovali od svého lidu. Nepřipomíná to návrat londýnské emigrace do vlasti po 2. světové válce? Ta označovala za kolaboraci i dýchání protektorátního vzduchu.
Pan šéfredaktor pozapomněl, že staré zásluhy se nejraději proměňují v nová provinění. Co si asi počne, až mu za dvacet třicet let současná facebooková generace vmete do tváře obvinění, že v minulosti odpovídal za ideologickou podobu dnes tak oblíbeného periodika?
