Vinnej nevinnej, berte to po řadě!

vykřikl sapér Vodička v Haškově Švejkovi. Vinu či zásluhy nelze v opravdové životní vřavě vskutku odlišit. Objektivita zásluh či provinění se navíc vymaňuje ze subjektivních lidských měřítek, byť i Buddha tvrdíval, že se máme tak, jak si zasloužíme, a i když Kristus kázal, že sklidíme jen to, co jsme zaseli.

Oba citovaní pánové měli především na mysli, že nejpodstatnější provinění a zásluhy bývají masově neuvědomované a že nejvíce se neuvědomovaně proviňujeme sami na sobě. Například pocit ukřivděnosti je proviněním, byť se ukřivdění dovolávají svých zásluh. Ukřivděnost v Česku silně převládá a znehodnocuje životní kvalitu značné části populace. Je divokou autodestrukční emocí spolehlivě likvidující tisíce lidí před dosažením penzijního věku. Avšak skutečná křivda, která je rozšifrována jako zákonitost, navozuje nadhled a činí nás odolnějšími.

Češi rovněž preferují postoj, když z vlastní nepříznivé situace obviňují jiné. Takto se sami na sobě proviňují význačněji, než kdyby se podstatně brutálněji a vědomě proviňovali na jiných.

Rozšířeným neuvědomovaným proviněním je také nespokojenost se zděděnými fyzickými a psychickými přednostmi či hendikepy. Kdybychom se s jakýmkoli dědictvím s vděčností smířili, pak přednosti znásobíme a hendikepy poněkud paralyzujeme. Nespokojenost s tím, čemu nelze uniknout, to je totiž další spolehlivá cesta k sebezničení. Spokojit se s vlastní nespokojeností je právě proto klíčovou sebezáchovnou zásluhou.

Také neochota přijmout odpovědnost za vlastní nemoci dosvědčuje přičítání viny jiným či jinému. To nemoci chronifikuje nebo zabraňuje uzdravení. Většina nemocí zobrazuje v těle chybný způsob emočního, společenského či sociálního prožívání. Tyto chyby zrcadlí až s překvapující věrností nespokojenost s vlastním údělem. Kdo pak svoje nemoci dokonce nenávidí, ten pak jaksi mimoděk nenávidí sám sebe, takže nakonec uvízne v té oprátce, kterou si sám uplete.

Samozřejmě, že lidský úděl vypadá od prvního pohledu neradostně a někdy dokonce tragicky. Neradostnost a tragický pohled na svět patří přesto k velkým proviněním, ač zásadoví pesimisté vyhlížejí zdánlivě vědoucně. Optimisté, smířlivci a dobráci sice vypadají od prvního pohledu jako hlupáci, odměněni však bývají šťastným životem. A vezmeme-li v úvahu známou rovnici: Kdo je šťastný, je i zdravý, pak jim mohou pesimisté závidět.

Proviněním je i neschopnost postřehnout, že vše okolo nás je puzeno k souladu. A že i my všichni jsme fylogenezí tlačeni, abychom se do tohoto souladu vkomponovali. Cpeme-li se do nesouladu jen proto, abychom více získávali, pak se při tom neuvědomovaně proviňujeme. Nejpřesvědčivějším následkem souladu je dlouhý život. A následkem značného nesouladu je předčasná smrt.

Také strach ze selhávání má horší následky než skutečné selhávání. Obdobně pocit viny bývá nebezpečnější než skutečné provinění. Proto může být probouzení nepřiměřených pocitů viny například v dětech osudové. Když děti dospějí, pak v mnohém bez vlastní viny strádají, aniž by věděly proč.