Proč jsou nemocné děti?

Klienti často kladou otázku: „Proč je moje dítě tak těžce nemocné?“ Komu by se líbila odpověď, že může být spoluodpovědný za zdraví a nemoci svých dětí? Na blogu se to vysvětluje lehčeji.

Schéma je složité, podstata jednoduchá - z dědičné předurčenosti se lze vymanit

Epigenetika učinila převratné objevy až po roce 2000. Přílepek epi znamená v překladu „nad“ geny nebo „kromě“ genů“, tedy sílu, která funkce genů usměrňuje, brzdí, zrychluje nebo je zapíná a vypíná podle vnější situace. Svou starší sestru genetiku předběhla epigenetika o míle, když prokázala, že lze uniknout z genetické předurčenosti. Potomci tímpádem mají šanci vyhnout se rakovině, infarktu, iktu, diabetu atp., jimž už padli za oběť jejich rodiče či prarodiče. Za jistých okolností se tedy mohou stát korektory vlastního genetického plánu (reimprinting). Genetické děje jsou sice nevratné, ale korektivní epigenetické děje je mohou význačně vychýlit.

Epigenetika ověřila, že vnější a niterné podmínky, například způsob stravování a psychického prožívání těhotných, způsob řešení konfliktů, kvalita rodinného a životního prostředí atp., ovlivní funkce genů u embryí i u narozených. Například v podobě sklonu k rakovině, chorobám srdce či cukrovce.

Epigenetika totiž prokázala, že převažující vnější i niterné tlaky podněcují vytváření a shlukování molekul, tzv. met(h)ylových skupin. Metylové skupiny se dokáží přilepit na řídící úseky spuštěných genů. Pak podněcují genetické děje buď takzvaně k lepšímu anebo takzvaně k horšímu.

Také styl výchovné péče a životosprávy pozmění u narozených benevolenci nebo nesmlouvavost jejich genů. Například potomkům, s nimiž se rodiče nemazlí, vyplavují nadledvinky do krve více stresových hormonů, což je předurčuje k některým nebezpečným nemocem. A informace tak či onak zmetylovaných genů mohou být přenášeny i na další potomstvo.

Metylové skupiny však  působí i na geny dospělých. Převažující vnější i niterné okolnosti mohou tímpádem vrozenou náklonnost k určitým nemocím příznivě prolomit. K horšímu však dokážou zvrátit i dosud přejícné genetické informace. Je-li tedy vnější a niterná situace příznivá, „špatné“ geny mohou být zpacifikovány. Je-li situace nepříznivá, pak může být „špatný“ genetický potenciál ještě posílen. A rovněž tyto změny mohou být přeneseny do dalších generací. Epigenetické procesy podněcují nejen náchylnost k obezitě, diabetes a leukémii, ale i sklon k nežádoucímu chování.

Poznatky epigenetiky nemohou být laiky z několika zásadních důvodů akceptovány. Jedním z těchto důvodů je neochota (neschopnost) většiny připustit odpovědnost nejen za uvědomované, natož pak za neuvědomované  děje  vlastního života. Když totiž něco nevíme, pak myslíme, že to neexistuje a nefunguje. Takže pak ulpíváme na věčném stanovisku, že za svoje nemoci nebo za nemoci svých dětí neodpovídáme. A někteří z nás raději předčasně zemřou, než by tento postoj změnili. Přes všechnu nedůvěru ke skutečným příčinám nemocí, zůstane nemoc a její následky navždy tím nejfunkčnějším a nejobjektivnějším  procesem.

Podmínky vzniku rozličně podmíněných nemocí jsem shrnul v publikaci Filozofie nemocí.