Proč bych se nechtěl narodit jako cikán

Především bych nehodlal sloužit bílé lůze jako zrcadlo její bezcennosti. Rovněž bych neunikl romskému údělu bez materiálního zázemí, vzdělání a sociální výuky. Žádné dítě ještě neuteklo ze sociálního svěráku. Zejména pokud v něm uvízli už jeho rodiče, prarodiče, praprarodiče atd. počínaje od středověku. S pokusy o vymanění se z romského marasmu bych ustal definitivně, když bych na ulici poznal, že jsem součástí opovrhované minority. Raději na hnoji se svými, než v opovržení mezi cizími, řekl bych si.

Vincent van Gogh: Cikánská karavana

S Romy jsem ve své profesi pracoval patnáct let, takže vím, že nezdědí nic s výjimkou indických genů. Průměrný otec jim neodkáže peníze, byt, dům, auto, pole, kus lesa, ctižádost, životní moudrost či profesní zápal. Už jen proto, že sám nic podobného nedostal. Nenadchne je pro vzdělání, protože žádné nezískal. Nevychová z nich odpovědné a soběstačné občany, protože sám nebyl k odpovědnosti a soběstačnosti naprogramován. Jeho děti nebudou nikdy vzdělanější, bohatší, prospěšnější, uznávanější a šťastnější než byl on sám. Z průměrného cikánského dítěte vyroste při troše štěstí jen průměrný cikán. A pokud se štěstí unaví, pak jen pária a vyvrženec.

Obdobně jako američtí indiáni nejsou Romové odolní vůči civilizačním nemocem, cigaretám a ohnivé vodě. Žijí podstatně kratší dobu než česká populace. Až o třetinu rychleji střídají generace, takže romské děti mají už záhy svoje děti, jimž předávají jen svou bezradnost, hrůznou sociální podmíněnost a duchovní bídu.

Romové jsou emotivnější než my, udržují okázalé rodinné svazky, aby aspoň někam patřili. Bohužel vše, co se pro Romy dělalo nebo dělá, je předurčeno ke ztroskotání, protože oni ani svou vstřícnost nezorganizují. Například panelová cikánská gheta, pozitivní diskriminace, lišácké sociální dávky, tvrdá ruka či speciální školy se vždycky obrátily ve svůj protiklad. Veškeré moudré řeči o tom, jak by to bylo krásné, kdyby se cikáni začlenili do majority a byli jako my, jsou zcela nesmyslné. Komplexní vrozená vloha úspěšně se integrovat, kterou se někteří z nás okázale pyšní a dávají se ostatním za příklad, není zásluhou, ale darem. Vrozená neschopnost integrovat se není proviněním, ale údělem. Jak děsivá je představa, že bychom se všichni dokázali postarat sami o sebe, všichni byli vzdělaní, morální, příkladní, finančně zabezpečení, zdraví, mladí, inteligentní...

Budeme-li v Romech hledat kousíčky sebe sama, pak budeme hořce zklamáni. Nemají šanci být jako my, takže se mezi nás nikdy nezačlení. Nejen proto, že mají jiné geny a životní styl a žijí jen v přítomnosti, ale i proto, že tomu někteří z nás houževnatě brání. Například xenofobové a ti bědní, kteří ke spokojenému životu potřebují ještě bědnějšího nepřítele.

Cikánskou problematiku řešilo u nás neúspěšně už rakouské císařství, první a druhá republika i komunismus. Sám jsem přihlížel všemožným asimilačním snahám posledních čtyřiceti let, takže vím zcela jistě: Údělem průměrného Roma je zůstat cikánem. Že je to těžší úděl než má většina z nás, bychom měli vzít v úvahu, než v něm zazříme nepřítele. Naši skuteční nepřátelé nás připravují o víc než Romové. Psal jsem o nich například v blogu: Český plebs na kolenou před elitami.