Zmizeli nespočetní sprosťáci, agresoři, kverulanti i drsní vtipálci. Diskusí je méně a jsou viditelně slušnější. Na druhé straně ubylo vtipu, originality a sarkasmů. Psával jsem tvrdě proti diskutérské lůze. Neuvědomoval jsem si, co se stane, zmizí-li.
Diskutéři, kteří v důsledku cenzury nesmějí na blogu řádit, možná odešli jinam. Ti, kteří z donucení mlčí, pociťují možná rozčarování. Rozčarováni jsou i někteří blogeři, do nichž bylo ještě nedávno s takovým gustem kopáno. Osobnosti se opravdu neobejdou bez antiosobností, které se je snaží demontovat. A je tomu také obráceně. Bohužel jsem nucen napsat, že je lepší číst kontroverzní diskuse než vůbec žádné. A že blogerský monolog je bezcenný, není-li provázen byť tvrdou oponenturou. Úspěšní lidé se jí až tak nebojí. Kdo se však holedbá, že oponenty nemá, pak není zcela úspěšný. Prokazuje, že nezískal vliv, nedosáhl zajímavých met, častěji kapituluje a rezignuje, bojí se řešit konflikty, a tímpádem stagnuje.
Brutální diskutérští protivníci blogerů nevidí povětšinou svoje chyby na sobě, ale na jiných. Dlužno říci, že se povětšinou nerodíme se schopností vidět a přiznávat vlastní chyby, což je právě proto ospravedlnitelný hendikep. A s náhodně nalezeným protivníkem, do kterého lze v diskusi na blogu anonymně trknout, bývá život snesitelnější. Jinému lze přičíst cokoli. Boj diskutérů proti vlastním chybám viděných na jiných je zbavuje nudy, pocitů marnosti a viny, odreagovává agresi, frustraci a stres, motivuje, povzbuzuje, uspokojuje, konejší, inspiruje atp.
Vždyť i politické strany by přišly o voliče, kdyby si rafinovaně nevytvářely nepřítele z nevinných. Politika je sice racionální konstrukt, spolehlivě však zafunguje, až když je oživována emocemi, lží a iracionalitou. A politická nenávist je právě proto ze všech nejpalčivější a neutišitelná. Také svět fungoval efektivněji i smysluplněji, když byl rozdělen na dva politické tábory.
Blogeři i diskutéři fungují na obdobném principu. Bloger nabízí sebejistě vlastní názor jako ten nejlepší a diskutér o jeho jistotě rád tvrdě zapochybuje. Jde o proces, ze kterého těží oba hráči. Bloger testuje pod vlastním jménem sebedůvěru a sílu. Diskutér anonymně útočí právě na tato místa. Když se dobře strefí, profituje. A bloger propříště zdokonalí svou obranu. A diskutér se ji znovu snaží prolomit.
To vše má hluboký smysl. Málem psychoterapeutický, jenž se rodí i při takzvaných nenulových hrách, kde zisk jednoho hráče neznamená nutně ztrátu u druhého. Některé nenulové hry jsou využívány k testování sklonů k depresím. Deprese se rodí v důsledku sebelítosti, sebeobviňování, přemrštěné sebekontroly, neuchuchající sebekorekce a autokritičnosti. Blogerovi ani diskutérovi něco podobného nehrozí.
Některým svým klientům s depresivními sklony jsem doporučil, aby si aspoň v představách zkonstruovali nepřítele. Tomu pak přičítali vinu za svoje trable, které prozatím nedokázali vyřešit. Šlo sice o berličku, ale byla funkční.
Nejen proto volám nazpět všechny diskutéry. V jistotě, že i tvrdé argumenty lze vyslovit slušně. O to budou tvrdší.
