Ostuda českého vzdělávání nezačíná v Plzni

Kořeny neblahých jevů nalezneme na mnohých základních a středních školách a také v hodnotovém žebříčku většiny českých rodin. Motivem většiny se stalo získání dobře placeného a lehkého zaměstnání, pokud možno bez převzetí odpovědnosti.

Koho vidíš na obrázku? T.G.Masaryka, Jana Žižku nebo Edvarda Beneše?

To se vcelku daří s dopomocí českého školství, které si vypomohlo parafrází olympijského hesla: Není důležité se zúčastnit, důležité je vyhrát! Za první výhru bez povinnosti účasti je považováno přijetí na střední školu bez dostatečných znalostí. Druhou výhrou je maturitní vysvědčení získané bez hlubších vědomostí. Osvojení hlubších vědomostí nebývá totiž masově podněcováno ani vyžadováno. Tyto první dvě výhry vypadají sice jako paradox, v českých podmínkách však nikoli. Masa maturantů bez vědomostí se spolehlivě uplatní na četných státních i soukromých zvláštních vysokých školách a zvláštních univerzitách. Ty umožňují se značnou spolehlivostí dosažení třetího, finálního vítězství.

Někteří pedagogové na základních školách vycházejí vítězstvím bez povinnosti účasti radostně vstříc. Ulehčují si tím práci. Železo se železem nejen ostří, ale také tupí. Na pedagogické fakulty jsou totiž v desítkách procent přijímáni právě ti adepti, kteří byli z rozličných důvodů odmítnuti jinde. A kruh se uzavírá. Takoví pedagogové pak sice učí, nejsou však schopni podnítit zájem o hlubší vědomosti.

Málem každý ministr školství hodlá střelbou od pasu provést reformu přinejmenším na základních i středních školách, což vede k dlouhodobé destabilizaci výuky. Ani reformu ministryně Petry Buzkové se už nepodařilo zastavit. Učitelé ji nerespektují, protože chybí peníze k jejímu zabezpečení. Absentující morálnost žáků a jejich neumětelství měly být touto reformou zvráceny pomocí rámcových vzdělávacích programů, tedy shůry a od zeleného stolu. Reforma je přehuštěna tzv. kompetencemi, očekávanými výstupy, průřezovými tématy a genderovými bláboly, za které by se nemusel stydět ani ministr Zdeněk Nejedlý. Například při schvalování učebnic prvouky pro ZŠ bývají počítány obrázky chlapečků a děvčátek. Pokud jejich počet není stejný, musí se novými obrázky nerovnováha zvrátit! To je velmi pikantní s ohledem až na děsivou feminizaci školství.

Například neznalost českých dějin bývá u žáků ZŠ i studentů středních škol šokující. Nepřesvědčí je už ani floskule: Kdo nepozná minulost, bude donucen ji prožít znovu! V dotaznících zaměňují základní charakteristiky politických režimů i klíčové historické osobnosti. Volání politiků po nových učebnicích dějepisu je směšné, protože tyto učebnice řadu let existují. Školy na ně někde nedostanou peníze, jinde podle nich kantoři nechtějí nebo nedokáží učit. Avšak ani dokonalé učebnice zájem o dějiny neprobudí. Žáky i studenty už zmátl chaos při přepisování, ideologizaci a deformaci dějin. Jejich nedůvěru k českým historickým osobnostem, událostem a k vlastnímu národu zesílilo poznání, že český národ v krizových situacích dvacátého století povětšinou selhával (1938, 1939, 1948, 1968). A proč by se měli bát opakování minulosti, když jsme členy NATO a za našimi hranicemi neexistuje nepřítel? A když chybí nepřítel, není nutné stát se vlastencem a dějiny si případně vymýšlet (Rukopisy) anebo si je idealizovat (A. Jirásek). A povrchně pojaté evropanství definitivně zničilo chuť se dějinami zaobírat.

Opakované odkládání státních maturit pak už jen dorazilo ochablého českého školského mutanta. Odklad posvětil málem gangsterskou zkušenost: Je jedno jak, hlavně že máš! A stávkami vyhrožující studenti (latentní voliči) vyjevovali ryzí pravdu, když říkali, že na státní maturitu nejsou připraveni. Kolik z nich by u maturity asi ztroskotalo jen na neznalosti cizího jazyka? I oni tedy nutně potřebují dosáhnout vítězství bez vlastní účasti!