Neštěstí na Haiti jako thriller

Ubývá divácký zájem o televizní přenosy z Haiti. Vybraly se peníze a poskytla se nezbytná výpomoc. Vytrvalým přihlížením této tragédii jsme však něco ztratili: Učíme se přihlížet cizímu neštěstí jen z dálky.

Masmédia nakupí každodenně neštěstí z celého světa na jednu hromadu, protože zdaleka nejde jen o informace a o podnícení solidarity, ale především o kšeft. K solidaritě byl homo sapiens evolucí naprogramován, aby přežil i v těžkých podmínkách a v rozličných krizích. A každé naprogramování lze zneužít.

Dobrá zpráva je špatná zpráva, platí za klíčovou větu bulváru. Špatné zprávy probouzejí větší zájem konzumentů zpráv, což přináší zisky. Čím větší neštěstí, tím větší zisky. Jenže čím brutálněji jsou neštěstí zobrazována, tím rychleji ubývá individuálního soucitu, účasti, pospolitosti a funkcí kmenových pudů. Omílané upoutávky s lidským neštěstím a horami mrtvol považují někteří „obývákoví diváci“ za napínavý dokumentární thriller.

Cizí neštěstí zobrazené ve virtuální podobě mnohdy nevede k prožití utrpení a osvobozující katarzi. Pak ovšem patřičně nereagujeme na skutečná neštěstí v naší blízkosti. Svědčí o tom například neochota či neschopnost poskytnout pomoc zraněným, napadeným, ohroženým, zuboženým, nevyléčitelně nemocným, hendikepovaným, umírajícím atp. Rovněž trend vyhnout se oblékání zemřelých, pohřebním obřadům, přijetí a vyslovení kondolencí atp.

Opakované zobrazování hromad mrtvol vyvolává u některých konzumentů zpráv také úzkost a nežádoucí postoj ke smrti. Například přesvědčení, že si zubatá vždycky vybere oběti jinde, zatímco je ponechá bez povšimnutí. Tím se distancují od smrti. Když pak vážně onemocní, vyděsí je poznání, že tentokrát jejich život už jiní svou smrtí nevykoupí. A strach ze smrti je nejspolehlivějším pomocníkem smrti...

Člověk byl psychicky dimenzován tak, aby vstřebal bez nepříznivých následků neštěstí či katastrofy odehrávající se v jeho blízkém okolí. Pokud jsou neštěstí vršena každodenně na obrovské hromady, rodí se v konzumentech zpráv rozličné obranné reakce, například lhostejnost k cizímu neštěstí, cynismus a někdy i krutost.

Nahromaděné dopravní nehody, činy fanatiků, vraždy dětí, zabíjení rukojmí před kamerami, kanibalismus, epidemie, přírodní katastrofy atp. jsou některými "diváky" mylně zaměňovány za obrazy podobající se všednímu životu. V jiných  navozují nebezpečnou úzkost, deprese či beznaděj. U některých dokonce podnítí představu, že násilím, krutostí a zabíjením lze dosáhnout více než vstřícností a soucitem.