Na strach z pandemie lze i umřít

Z pandemií máme strach. Také strach z moru provázel českou populaci čtyři století. Už tenkrát však spolehlivěji přežívali ti, kteří strach neměli.

Při moru umíraly téměř jistě osoby, které byly z rozhodnutí úřadů striktně zabedněny ve svých domovech, aby nákazu nerozšířily. Kdo byl takto vyobcován, umíral už i po několika hodinách. Tento neblahý efekt znají důvěrně i dnes zaměstnanci léčeben pro dlouhodobě nemocné a hospiců. Někteří lidé zde bleskově umírají, jakmile si uvědomí, že byli svými nejbližšími definitivně opuštěni (sociálně zabedněni).

Jiní nemocní zemřeli neuvěřitelně rychle po neomaleném sdělení diagnózy rakoviny. Pitváni bývají s překvapujícím nálezem – nádor byl v ranném stádiu a nemohl být příčinou smrti. Zabil je šok z hrozby smrti. Byl popsán také případ chybné diagnózy rakoviny, po níž následoval rovněž šok a smrt. Při pitvě nebyla zjištěna žádná objektivní příčina smrti.

Naopak stav nemocných, kteří se přestanou bát nemoci a smrti, se výrazně zlepšuje. Představa o smrti, která je pozitivně zkorigována, podnítí velmi účinně efekt sebeuzdravení, a to podle vzorce: psychická odolnost = fyzická odolnost. Jenže dnes se lidé bojí smrti tak, jako se nikdy nebály předchozí generace. I proto mnozí zbytečně umírají. Neblahou roli sehrávají i média. Denně šíří oblíbenou lež o tom, že věda už v dohledné době dokáže nad nemocemi a smrtí zvítězit. Nemocní pak nevěří sobě a spoléhají na jiné. Nezmobilizují se pro boj s nemocí a se strachem.

Strach ze smrti působí vždycky destruktivně, i když může vzcházet ze skutečnosti, že nějaká podstatná životní zkušenost nebyla v dostatečné míře učiněna nebo adekvátně zpracována. Strach ze smrti nahlodávající lidskou mysl ještě ve stáří může být dokladem o chybném zacílení života. Přitom smrt není bezradnou tečkou. Abychom zemřeli, musíme se k tomu sami jednoznačně rozhodnout, byť toto rozhodnutí zprostředkovávají především nevědomé psychické procesy. Vždycky však jde o aktivní rozhodnutí, a to i v případě, že ego (Já) umírajícího volá ještě po životě.

Odeženeme-li rozličnými způsoby svoje ego (svou domnělou  cenu, nezaměnitelnost a nezávislost), přihlásí se obecnější dojmy. Například svou psychikou význačně přesáhneme do jiných nebo do jiného. To někdy navodí dojem věčnosti, která nesouvisí s existencí jednotlivce. Po takových zážitcích strach ze smrti mizí nebo aspoň pohasíná.

Někdy se při identifikaci svého strachu ze smrti mýlíme. Míváme totiž spíše strach z pomíjivosti kulis vnějšku než z konce vlastního života. Strach ze smrti naštěstí s postupujícím věkem přirozeně pomíjí. Postoj ke smrti může ve stáří dospět až k takovému vrcholu, že není shledávám rozdíl mezi bytím a nebytím. Lítost před blížícím se skonem se nedostavuje. Velmi staré lidi někdy dokonce napadne, že si už zaslouží trochu toho věčného odpočinku. A těší se na smrt jako žáčci na prázdniny. A tímpádem žijí ze všech nejdéle. Vzpomeňme také na slavný citát z Bible: Kdo chce uchovat život, ten jej ztratí.