Hanobení pomníků v Čechách má tradici

K mnohým českým pietním místům byly právě položeny květiny. Nyní je budou střežit kamery nebo policie. Zneucťování pomníků má u nás totiž tradici. Zrodila se ihned po vzniku ČSR v roce 1918. Politické hanobení pietních míst zobecnilo spolehlivou zkušenost: Kdo zneuctí pomníky jiných, toho pomníky budou rovněž zneuctěny!

Mariánský sloup - návrh nové instalace

Hanobení a odstraňování pomníků přineslo nepředpokládaný vedlejší efekt – pomníkům se příliš nedůvěřuje a nejsou masově uctívány. Průměrný Čech se jim neklaní a už vůbec před nimi nepadá na kolena. Během čtyřiceti let socialismu se tento zvyk postupně vytratil. A nelze očekávat, že se obnoví. Pomníkové války totiž neskončily, protože se ještě přesně neví, čí politický kult bude třeba zostudit zítra. A tak se před pomníky uklánějí povětšinou jen ti, kteří je vztyčili nebo profesionální kladeči věnců – ústavní činitelé.

Výměna či zneucťování pomníků, tedy plivání na minulost, se stalo  nejrychlejší a nejpopulárnější metodou „vylepšování“ českých dějin. Jenže plivání se odtud neočekávaně rozšířilo i na dosud zcela nevinné časové rozměry - na přítomnost i na budoucnost. A navodilo nejen masovou nedůvěru k minulosti, ale i  skepsi či nihilismus vůči dnešku a zítřku.

V roce 1918 Češi hanobili a ničili pomníky habsburského císařství. Mizeli Franz-Josefové, generál Radetzky, princ Eugen Savojský a nesčetní rakouští potentáti. Minulost se Čechům totiž nezdála nikdy dost uspokojivá. A mnozí dodnes netuší, proč uspokojivá ani být nemohla. Její dodatečné "vylepšování" proto často postrádalo logiku. Například Mariánský sloup vztyčený na Staroměstském náměstí v roce 1650 byl Čechy brutálně zničen dne 3. listopadu 1918, ač vznikl k uctění památky boje Pražanů proti švédské vojenské přesile. Pomník Jana Husa byl instalován vedle Mariánského sloupu ještě se souhlasem rakouských císařských úředníků v roce 1915. Jan Hus si tak postál v blízkosti Mariánského sloupu pouhé tři roky. Sám patřil mezi příznivce mariánského kultu, takže by s ničením sousedícího pomníku určitě nesouhlasil.

Po převratu v roce 1948 byla zneucťována pietní místa se sochami Masaryků, Benešů a dalších lodivodů první repuliky. Dnes už jsou jejich sochy povětšinou nazpátky. Někde dokonce zaujaly uvolněná místa po zlikvidovaných Švermech, Fučících, Gottwaldech, Leninech, Dzeržinských a sovětských vojácích.

Některé pomníky vyrostly jen v důsledku nedostatku aktuálních hrdinů. Památník s Janem Žižkou na Vítkově měl posloužit pietním obřadům 1. republiky a posléze posloužil komunistům. Po roce 1989 se osvědčil jako morbidní diskotéka. Tančilo se v kolumbáriu, odkud byly narychlo odvezeny urny s popelem známých komunistů. Pokus o obnovu piety tohoto místa přišel na stovky milionů korun. S ohledem na způsob jeho předchozího zneuctění byly tyto peníze vyhozené oknem.

Mnoho let usilovali populističtí ústavní činitelé o přeměnu vepřína v Letech v pietní místo Romů. Místo bylo už předem zneuctěno právě vepřínem i nechutnými spory o jeho zřízení. Pomník Milady Horákové, jenž byl odhalen nedávno, nebude pravděpodobně masově uctíván, protože jeho pieta byla zpochybněna argumentem, že na jeho zřízení přispěl komunista.

Význačná pietní místa v Čechách střeží kamery, aby byl aspoň nafilmován průběh jejich zhanobení. A budovatelé nových pomníků vztyčují busty tak vysoko, aby na ně nedosáhly ruce vandalů. Smělost při hanobení pietních míst jako by nahrazovala nedostatek odvahy v  odplynulých dobách, kdy Češi propásli šance ke skutečným hrdinským činům.