Pan Januška je na svých blozích neúnavný, nezastavitelný a nepoučitelný. Snaha a pokusy celé řady lidí jej právně vzdělat alespoň v základech se setkávají pouze s hloupou arogantní ignorací.
Jeho zatím poslední článek (Úvaha pro zákonodárce) je takový trefný kompilát jeho „nejzažitějších“ nesmyslů, které si tu postupně projdeme. Já znovu apeluji na administrátory blogu – je kodex blogu pouze cárem „papíru“, nebo se pisatelé blogů jeho pravidly MUSÍ řídit (což znamená, že jeho dodržování budete ochotní vynucovat…)? Já měl dojem, že tento kodex je pro blogery závazný!
1.) Srovnávání soudních a právních systémů v USA a kontinentální Evropy je nesmysl od samého prvopočátku. Každý systém vychází z úplně odlišných principů a tradic, každý z těch systémů má své klady i zápory, každopádně platí, že převádět rysy systémů americké justice (předpokládám, že se bavíme o federálním soudnictví) do Evropy v podstatě není možné. Soudy v USA mají úplně jinou roli (spolutvůrce práva), než soudy v kontinentální Evropě.
Mimochodem – laické soudní poroty v USA jsou z pohledu principů evropského práva porušením práva na spravedlivý proces; stejně jako je v Evropě nepřípustný trest smrti. Stejně tak se v Evropě nemůže stát, že právník odněkud z archivu vykutá v roce 2015 nějaké rozhodnutí soudu z počátku 19. století a donutí moderní soud z roku 2015 rozhodnout podle něj – v Americe je tohle klidně možné – tzn. v USA mnohem víc záleží na tom, jak „šikovného“ právníka schopného hledat v soudních rozhodnutích (libovolně hluboko do minulosti) najdete než-li u nás. Jinak řečeno – předvídatelnost soudních rozhodnutí v Evropě je dle mého názoru mnohem vyšší než v USA.
2.) „Žádný soudce nesmí ohrožovat rozhodnutí jiného soudce (nařizuje Ústava), musí platit axiom dvoustupňového soudnictví. Čili odvolací soud nesmí vrátit spis soudu I. stupně. Odvolací soud musí rozhodnout.“
K tomuto jsem se vyjádřil již v jednom z předchozích článků věnovaných panu Januškovi. Princip dvojstupňového soudnictví nespočívá v tom, že „nějak“ rozhodne soudce 1. stupně, libovolná strana sporu se odvolá, a tak „nějak jinak“ rozhodne soudce 2. stupně – pokud by soud 2. stupně rozhodl radikálně jinak, než soudce 1. stupně, došlo by k porušení práva na spravedlivý proces, protože by mohlo dojít k poškození práv jedné ze stran sporu (podrobněji vysvětleno již dříve).
Princip dvoustupňového soudnictví spočívá v kontrole procesu – soudce 1. stupně nějak rozhodne na základě důkazů jím provedených a uplatnění zákona, který se vztahuje k danému případu. Soudce 2. stupně kontroluje, zda-li dané důkazy byly provedeny správně, nedošlo k jejich přehlédnutí, opominutí kontextu atd. a rovněž kontroluje, zda-li byl na případ uplatněn správný zákon a správné ustanovení tohoto zákona. Soudce 1. stupně NEMÁ libovůli v tom, JAK důkazy provádět a rovněž je POVINNEN vysvětlit, jak dané důkazy vyhodnotil, stejně tak soudce 1. stupně NEMÁ libovůli v tom, jaký zákon a paragraf na případ uplatní – to je dáno zcela jednoznačně! Tzn. roli soudu 2. instance nelze brát jako narušení nezávislosti soudce 1. stupně.
3.) „(Komunistický) režim potřeboval prostřednictvím předsedů soudů zasahovat do nezávislého rozhodování soudů. Učinil to tím, že z právních norem odstranil důkaz opaku, a dovolil odvolacím soudům vracet spor soudci I. stupně. Proto je soudní systém ve stavu, kdy se ministr spravedlnosti musí omlouvat za některá nezákonná rozhodnutí soudu. Soudci mohou vydávat nepravdivá (lživá) rozhodnutí.“
Pan Januška nezná právní terminologii a je zcela evidentní, že navzdory všemu tomu marnému vysvětlování stále nepochopil, že právo, spravedlnost a pravda jsou tři naprosto odlišné pojmy, které se často vůbec nepotkávají. Bylo mu řečeno již několikrát, že právo častokrát v rámci snahy o dosažení spravedlnosti (tak jak jí vnímá zákonodárce), či vymahatelnosti práva, pravdu vůbec neřeší a pravda ho nezajímá! Soudci tudíž mohou a zcela určitě BUDOU vydávat „nepravdivá“ rozhodnutí – například, když budou na návrh člena rodiny prohlašovat pohřešovanou osobu za mrtvou – nikdo, včetně soudu, nebude znát skutečné datum smrti daného člověka, dokonce nebude ani najisto vědět, že daná osoba zemřela – přesto to soud udělat může – a to například kvůli ochraně práv členů rodiny. Stejně tak platí institut právní fikce (například fikce doručení, která má za cíl umožnit vymahatelnost práva – skutečnost, jestli osoba zásilku převzala, či ne, po uplynutí lhůty NIKOHO nezajímá!) atd.
Stejně tak termín „nezákonné rozhodnutí“ není ani zdaleka takový „průšvih“, jaký z něj dělá pan Januška – daný termín totiž NEZNAMENÁ, že objektivně došlo k porušení zákona! Zase si pomůžu příkladem: dostanete pokutu kvůli spáchanému přestupku a odvoláte se proti ní, protože vám bude připadat příliš vysoká (např. 5k Kč). V odvolání pravděpodobně budete také apelovat na to, že dané rozhodnutí je nezákonné (i když dokonale odpovídá zákonu a daná výše pokuty je v mezích např. od 2k do 10k stanovených zákonem!) , protože zákon zároveň říká, že (zjednodušuji) výše sankce má být ta nejmírnější možná, která vede k nápravě pachatele přestupku (obdobný princip funguje i v trestním právu). Pokud dojde k tomu, že vaše odvolání bude úspěšné a pokutu vám sníží na zákonné minimum (2k), pak správní úřad v podstatě přiznal nezákonnost předchozího rozhodnutí – a to navzdory tomu, že dané rozhodnutí bylo dokonale v souladu se zákonem. Případ exposlanců (na který pan Januška naráží) je podobnou terminologickou hříčkou – soudce, který rozhodnul o vzetí exposlanců do vazby zákon NIJAK neporušil, protože pouze uznal, že stíhání je vedeno důvodně a existují důvody k vazbě, stejně tak institut poslanecké imunity a indemnity vnímal tak, jak byl dlouhodobě vnímán (vše tedy v souladu s trestním řádem)… pak do všeho vpadnul Nejvyšší soud s podivným verdiktem o imunitě, který stíhání exposlanců znemožnil. Následně došlo k omluvě ministerstva za „nezákonné rozhodnutí“ (zhruba stejně nezákonné, jako byla ta první výše pokuty) – a pak vše završil Ústavní soud, který onen podivný verdikt Nejvyššího soudu v podstatě kompletně rozcupoval a imunitu vymezil nově, nezpochybnitelně a ještě přísněji, než jak byla vnímaná v době, kdy soudce rozhodl o vzetí exposlanců do vazby. Řešit danou „omluvu“ ministerstva spravedlnosti v kontextu s nálezem ÚS je vrcholně absurdní.
4.) Januškův milovaný důkaz opaku a rozdíl mezi právem a matematikou. Důkaz opaku v Rakousko-Uherském soudním řádu nemá s matematickým důkazem sporu NIC společného - stejně jako důkaz opaku v dnešním OSŘ!
Důkaz opaku zůstal v českém právu ve významově identické podobě, jako byl v právním řádu za Rakouska-Uherska. Důkaz opaku znamená a vždy znamenal důkaz opačné skutečnosti (=opaku), než je (byla) předpokládána zákonem ve vyvratitelné domněnce. Například – občanský zákoník předpokládá, kdo je otcem narozeného dítěte, tento domnělý otec má možnost pomocí důkazu prokazujícím opačnou skutečnost (= opak), prokázat, že daný zákonný předpoklad je chybný – může předložit například test DNA; listiny prokazující, že byl v době předpokládaného početí dítěte na měsíční služební cestě na jiném kontinentu apod. Pan Januška si zde hraje se slovíčky – důkaz opakem (tedy pád „kým čím“) , je pro něj to samé, jako důkaz opaku („koho čeho“).
Přiznám se, že mě vůbec nezaráží, že „edukativní mise“ ohledně dovzdělávání pana Janušky, selhává – prostě s jeho umíněností člověk nehne…. Co mě však opravdu zaráží je, že člověk může na zpravodajském serveru publikovat blogové články obsahující řady nepravdivých a zavádějících informací – a že daný server na daný blog ještě opakovaně upozorní v sekci „zaujalo nás“ – navzdory tomu, že byl na nepravdivost informací uváděných opakovaně v článcích pana Janušky prokazatelně informován (a to nejen mnou)! A nebo je to všechno jinak, pan Januška administrátorům blogu přiznal, že nic z toho nemyslí vážně, jde jenom o mistrovský trolling či sociální experiment, na který jsme naletěli…
