Prošel jsem si vaše starší články a teprve z nich mi došlo, že nechápete několik elementárních pravidel a proto se dopouštíte těch neskutečných právních zvěrstev ve svých článcích.
Z mnohých článků a diskuzí pod nimi mi došlo, že nechápete několik zásadních pravidel. Nechápete trojúhelník dělby moci a vzájemnou nezávislost mocí (jinak byste nenavrhoval, aby komora Parlamentu zrušila rozhodnutí soudu), nechápete hierarchii právních norem (chtěl byste, aby soudy rozhodovali i podle podzákonných předpisů vydávaných výkonnou mocí), ale až teprve při čtení některých starších článků mi došlo, že nechápete ani tu skutečnost, že platí nějaká pravidla pro to, kdy se která úprava použije a kdy nikoliv. Přijde mi, že jste jakoby naházel na hromadu všechny zákony a účelově z nich taháte jednotlivé paragrafy a dokonce i samostatné věty z paragrafů, které pak aplikujete na věci, které vůbec nesouvisí s problémem, který daný zákon / paragraf řeší.
Takže základní pravidlo (něco jako malá právní násobilka) zní:
- pokud existuje speciální právní úprava (nazývaná zvlášní zákon), která nějaký problém upravuje, získává tato speciální úprava přednost před úpravou obecnou (nazývaná obecný zákon). Vždy záleží na konkrétním právním problému, který je řešen - jeden zákon může být (a často bývá) zákonem obecným v jedné oblasti a zákonem speciálním v oblasti další. Příkladem může být současný nový občanský zákoník (= NOZ), který hraje "obě role". Vůči (zvláštnímu = speciálnímu) zákonu o obchodních korporacích (který byl schválen zároveň s NOZ a společně nahradily starý obchodní zákoník) bude NOZ zákonem obecným. Naopak - v problematice veřejnoprávních smluv je zákonem obecným správní řád a zákonem speciálním právě NOZ. Vyplývá z toho jednoduché pravidlo, nejprve hledáme, jestli náš problém řeší zákon speciální a teprve, když zjistíme, že nikoliv, podíváme se do zákona obecného. Rozhodování o tom, který zákon je speciální a který obecný, není tak těžké - obvykle to vyplývá ze samotného znění těchto zákonů.
Objasním vám to na jednoduchém příkladu. Neustále argumentujete tím, že "občan může činit vše, co není zákonem zakázáno" - z toho by člověk mohl dokonce i vyvodit, že zákony by měly práva člověka vymezovat negativně ("občan nesmí..... ") - když se podíváte do zákonů zjistíte, že drtivá většina z nich pracuje opačně - zakázané jevy vymezuje pozitivně (pokud uděláš to a to, stane se tohle a tohle).
Náhodně vybraný příklad (trestní zákoník § 194):
"Kdo za trvání svého manželství uzavře manželství jiné, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta."
Zákon zakazuje uzavřít za trvání manželství druhé - bez toho, aniž by použil slova "zakázáno", "nesmí", či cokoliv podobného.
Vy neustále tvrdíte, že z věty "občan může činit vše, co není zákonem zakázáno" vyplývá, že se u soudu smíte zříci soudce a soud tento váš úkon musí respektovat (já dodávám, že nemá na základě čeho, protože on smí učinit pouze to, co mu umožňuje zákon a toto tam zcela určitě není). Pokusím se vám ještě jednou (úplně polopaticky) vysvětlit, proč tomu tak není - a navážu i na to, co jsem psal výše. Toto nejsou "mé názory", toto je skutečnost, berte to úplně stejně, jako kdyby vám někdo řekl 3x3=9 - tak tomu prostě JE a vy s tím nic nenaděláte - v kurzívě jsem vám uvedl komentář, pro snadnější pochopení.
1.) Platí, že zvláštní úprava má přednost před obecnou úpravou (samozřejmě v rámci předpisů shodné právní síly).
2.) Na úrovni ústavního pořádku je právo na soudní ochranu vymezeno v Listině základních práv a svobod (2/1993 Sb.) - Hlava pátá - právo na soudní a jinou ochranu. LZPS je součástí ústavního pořádku a tudíž právní síla LZPS je totožná s právní silou Ústavy. Pokud máte domnělý pocit, že se v oblasti úpravy soudního pořádku dostává "do rozporu" Ústava s LZPS, jsme nuceni použít LZPS, protože má přednost! (pozn. ten rozpor ve skutečnosti neexistuje - viz dále) => Hlava pátá LZPS "podrobněji" specifikuje právo na soudní ochranu, její ustanovení mají tudíž přednost před obecným článkem 2, odstavce 4 Ústavy ("Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá."), ale ani tato přednost v podstatě není potřeba!
3.) Co nám k postavení občana u soudního řízení LZPS říká? "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. + podrobnosti stanoví zákon" Jinými slovy řečeno - LZPS zde odkazuje na část souvětí "nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá" - a je to LZPS, která vám ukládá, že svého práva se můžete domáhat JEN zákonem stanoveným postupem!
4.) Postup, který vy při domáhání se svého práva, smíte využít, je pak vymezen v jednotlivých soudních řádech (občanský soudní řád, trestní řád, soudní řád správní).
A teď zase lidsky, jednoduše, srozumitelně: když se nad tím zamyslíte v širším kontextu, tak vzhledem k tomu, že se fyzická osoba (tzn. třeba vy jako občan) můžete klidně dostat do soudního sporu s orgánem státu (třeba ministerstvem), tak právě proto musí mít obě strany rovnoprávné postavení před soudem - je nemožné, aby před soudem stál "orgán státu s možností konat jen a pouze to, co mu zákon dovoluje" a na druhé straně "občan, který může činit vše, co mu zákon nezakazuje" - a zároveň s tím byla dodržena ústavní pravidla o rovnosti před soudem. Z toho důvodu se zde občan dostává do obdobného postavení, jako správní orgán - může činit jen to, co mu umožňuje zákon - a jak říkám - toto "omezení" je zakotveno už v ústavním pořádku. Možnost "zříct se soudce" byste (v tom vašem konkrétním případě) proto musel najít někde v OSŘ, kde tato možnost není - a tudíž se zříct soudce prostě nemůžete.... Lépe to vysvětlit nedokážu.
A mimochodem, vrátím se k těm vašim (tolik oblíbeným) přírodním vědám a jejich "neotřesitelné dokonalé platnosti". Odpovězte mi na jednoduchou otázku - respektujete Newtonův gravitační zákon jako všeobecně platný (který by dle vás měl být součástí "Zákona")?
