Zapomínáme?

Se Sovětským Svazem na věcné časy a nikdy jinak.. Leniskou cestou vpřed.. Sovětský Svaz - mírová hráz. Buduj vlast, posílíš mír.. Proletáři všech zemí, spojte se..

Zapomněli jsme? Kdo zažil tuto dobu, vybaví si to neustálé vymývání mozků i onu směšnou agitaci a nikdy nekončící přesvědčování i za cenu likvidace ve vlastních řadách. Jako teenager jsem se smíchy doslova kroutil u televize při sledování politických komentátorů Brože a Jambora. To byli tak zapálení posluhovači režimu, že jsem si už tehdy říkal, že není možné, aby tyto šaškárny pouštěli veřejně v televizi. Jenže ono to bylo nejen možné, ona to byla tvrdá realita. Vše bylo myšleno velice vážně a systematicky podáváno v těch největších možných dávkách.

Neustále dokola jsme byli masírováni. Budovatelská hesla byla úplně všude a rudá hvězda svítila jasněji než slunce na obloze. Učitelé i učitelky pro nás byli soudruzi a soudružky. Každý vedoucí, ředitel, velitel i policista byl soudruhu oslovován tak běžně, že už se nad tím málokdo pozastavoval jako nad nesmyslem (to samé samozřejmě v rodu ženském).

Po střední škole jsem se stal proletářem a tak jsem netrpělivě čekal, že budu konečně spojen se všemi ostatními proletáři minimálně v zemích socialistického bloku. Že také má bude moc v této zemi. A prdlačky. Akorát jsem se naučil jak se předstírá práce, jak se správně zašít, aby mě mistr nenašel i jak se na odpolední směně takřka nepracuje. A také jak se to dělá, aby byl plán splněn s minimální snahou.

Všichni práce schopni byli tehdy povinně zamestnáni, ale zdaleka ne všichni práci odváděli. Podniky ve vlastnictví státu prosperovaly, ale většina z nich jen na papíře. Pětiletky se plnily, ale přitom se režim sunul k hospodářskému krachu. Téměř vše bylo nedostatkovým zbožím. Fronty se stály i na jízdní kola Favorit české výroby. Žilo se heslem, že kdo nekrade, okrádá rodinu. To, co bylo ve vyspělém světe běžným standardem, bylo u nás aplikováno s mnohaletým zpožděním. 

A protože jsme se nedokázali vypořádat s těmi, kteří veškerému dění veleli tehdy, nechali jsme mnohé z nich velet i po, až příliš sametové revoluci. Převléct kabáty bylo pro ně jednodušší, než se s hanbou dekovat do propadliště socialistických dějin. Pokud by tito falešní hráči nezískali ještě větší moc, než jakou měli v minulém režimu, neřešili bychom dnes otázku, jestli Rusku fandit v jeho rozpínavosti, která je mu vlastní od nepaměti.

Moc dobře si pamatuji, co mi děda říkal o komunismu v poválečné době. Jak, nebýt neustálého tlaku a zásahům z Moskvy, vypadalo by to u nás úplně jinak i s komunisty ve vládě. Pak se úplně vše vzalo všem a začal vše řídit stát. Ale jaký stát? Náš? Ne. Vše řídil obrovský stát na východě. Stát, který má, po dlouhé době, ve svém čele opět ranaře, jenž chce dnešní Rusko dostat zase zpět k moci, o kterou přišlo. Chce vládnout a rozhodovat o životech jiných občanů, než jen těch ruských.

Já osobně nemám nic proti občanům Ruska. Mám však, díky vlastní zkušenosti, velké výhrady vůči ruské politice a vůči jejich politickému myšlení. U nás stále na něco nadáváme, ale jsem přesvědčen, že relativní svobody máme stále daleko více než v Rusku. Že, i když i zde pracuje propaganda na plné pecky, stále máme daleko více možností všechny informace svobodně třídit a svobodně se ozvat. Ano, je u náš nepořádek v zákonech, korupce a oligarchové bohatí tak, že si dovoluji svými penězi zasahovat až do nejvyšších míst. Ale je to všechno jen zlomek toho, co je v Rusku.