Střídavá péče ano - ne?

Moc dobře si uvědomuji, že je to téma velmi vážné, důležité a pro někoho i značně citlivé. Diskusi vítám z obou "nesmiřitelných" táborů i od těch, kteří se mnou bytostně nesouhlasí.

Není nic jednoduchého se domluvit na střídavé péči. Zvláště, když se rozvádějící se rodiče nechtějí domluvit takřka na ničem. Žádnému rodiči, který musí řešit situaci, kdy po rozvodu své děti opustí a vídá je jen jednou za čas, nezávidím ani náhodou.  Zvláště, pokud se svými dětmi má opravdový a plnohodnotný rodičovský vztah. A vůbec nezávidím otcům, kteří jsou odkázáni vídat své děti třeba jen jednou za dva týdny o víkendu.

Můj názor je ten, že narozením dítěte získal rodič odpovědnost, kterou nemůže ohrozit ani následný špatný vztah mezi matkou a otcem. V tomto se opravdu klaním k tomu, že dítě je na prvním místě. Dítě za své rodiče nemůže. Nevybralo si je. Navíc je bezbranné, teprvé se učí se po světě pohybovat a orientovat se v jeho složitostech. Učí se od těch, kteří jej vychovávají a nemůže za to, že si maminka s tatínkem přestali rozumět. A to nemluvím o tom, že i pro to dítě je rozchod rodičů mnohdy pěkná darda, se kterou se musí vypořádat.

Začátkem devadesátých let jsem v Madridu nastupoval do autobusu směr Praha. Šílená, téměř čtyčicetihodinová cesta. Na nádraží v Madridu ke mě přišla maminka s dvanáctiletou holčičkou a požádala mě, jestli bych na její dcerku nedal po cestě pozor, že si ji v Praze na Florenci vyzvedne tatínek. Holčička byla správně "ukecaná", takže jsme za téměř čtyři desítky hodin probrali vše možné. Maminka Češka, tatínek Španěl. Rodina žila nejdříve v ČR, pak v Madridu. Rozvod, španělský tatínek šel za prací do Prahy, česká maminka zůstala v Madridu. Rodiče se domluvili a tak dcerka žila vždy dva měsíce v Madridu s maminkou a pak dva měsíce v Praze s tatínkem.

Já tehdy o nějaké střídavé péči neměl ani ponětí a vše mi připadalo zvláštní a šílené. Ale ne té holčičce. Vše brala jako samozřejmou věc. Za tatínkem do Prahy se moc těšila. Jen mi říkala, že ji bude smutno po mamince, protože ji zase dva měsíce neuvidí. Ale pamatuji si, jak se mi v jejím vyprávění líbilo, že, i když měla tehdy sotva deset let, že se s ni rodiče o všem bavili, vysvětlili ji situaci, zeptali se ji na její názor a jestli souhlasí, že tento model nejdříve vyzkouší, aby všichni poznali, jestli funguje a muže fungovat i v budoucnu.

Tento případ je možná až extrémní. Ale pokud střídavá péče, tak jedině s plnou domluvou rodičů a s ujasněním si všech potřeb dítěte, které, dle mého názoru, musí převyšovat přehnaná ega rodičů, jejich nenávist k sobě navzájem, štvání dítěte jeden proti druhému, dělání si naschválů a vzájemnou nevraživost.

Pokud se rodiče nejsou schopni domluvit z jakéhokoli důvodu, nemá šanci o střídavé péči vůbec uvažovat. A kolik takových zodpovědných je?