Snad každý nově přijatý zákon, jenž předloží, prodiskutují a následně i schválí hlavy pomazané s rukama umazanýma, je šlendrián, paskvil, nedodělek, snad i padělek, pro stát pak prodělek, ale hlavně do nebe volající průserek, ne-li přímo průser.
Viz. poslední případ přímé volby prezidenta. Mnoho lidí z nás si přálo přímou volbu prezidenta. Politik vytušil, že tímto by mohl se svou stranou zabodovat, tak debatoval, gestikuloval, spílal jinému politikovi, který tuto volbu nechtěl, až si prosadil, že se prezident volit přímo bude.
A protože to je politik, tak sepsal to, co sepsal - blbost. Vyšel z něj zákon, který je nečitelný, neprůhledný, nejasný a totálně zmatený. Jak je u nás již tradicí, jeho slova ve větách zákonů mají několik výkladů. Není tam jasné, co se může a co se nesmí, jestli se má sčítat, nebo průměrovat, a když už nastane problém, tak tři ze sedmi soudců soudu z nejvyšších, řeknou, že čtyři kolegové říkají něco, s čím oni nemohou souhlasit.
Krucinál, vždyť těch zákonodárců je na schvalování zákonů tolik, že přece není možné, aby takový nejasný blábol někdo z nich pořádně nepřečetl a nezlanařil mnoho jiných, aby včas zastavili šaškárnu, která zákonitě jednou přijít musí.
Lobing, moc nad jinýma a prachy vítězí nad chutí být dobrým zákonodárcem. Jak to tak sleduji, tak mi je jasné, že špatné zákony nejsou výsledkem nižšího IQ dárců zákona, ale kalkulem těch, kteří v povzdálí i v popředí tahají za nitky a přesně ví, proč ten či onen zákon je tak špatný.
