Smutné téma, smutná slova, ale i takové myšlenky se prohánějí světem a nejedné bytosti, která si říká člověk, sednou na duši.
Kdo ví, o čem je řeč, pochopí. Ostatní, kteří mají vždy ve všem jasno, poprosím, aby alespoň na chvíli odložili kobercový nálet peprných slov, která zraňují zbytečně ty, kteří zažívají peklo sami v sobě.
Na zdejší blog jsem přišel i z toho důvodu, protože jsem chtěl alespoň trochu pomoci lidem, které sužuje nemoc, jenž není tak snadné vyléčit. Ta nemoc se nazývá deprese. Dlouho jsem sbíral odvahu, než jsem o této potvoře napsal první článek (Deprese bolí a je černá).
Nejsem psychiatr ani psycholog, ale přesně vím o čem je řeč. Mezi lidmi stále panuje názor, že o psychickém onemocnění se nemluví a že to je něco, za co je třeba se převážně stydět. Nenachází-li nemocný pochopení a oporu u svých nejbližších, je pro něj samotného velice těžké bojovat.
Nejeden člověk žije s depresí dlouhá léta a ani náznakem nemusí tušit, že ta si systematicky razí cestu a pomalu vyhlodává díru do jeho duše. Výkyvy nálady připisuje stresu v práci, problémům v rodině, únavě apod. Dlouhá léta dokáže být člověk smutný a jen se utěšuje, že má špatnou náladu. Může si připadat neschopný, a tím pak trpí i jeho pracovní aktivity, protože si nevěří. Špatně se mu navazují kontakty s okolím, jelikož svět vidí převážně svou prázdnou a zmatenou duší. Vyhledává samotu, protože je pro něj obtížné komunikovat o něčem, co jej převážně zraňuje, tedy o světe kolem, který nechápe. Takto nemocný člověk bývá často zmatený sám ze sebe.
Nenachází-li patřičnou pomoc, neabsolvuje-li správnou léčbu, nemá-li si s kým o všem popovídat a pokud se na něj okolí stále dívá jako na blba a ne jako na vážně nemocného, pak v něm pocity zmaru spřádají pavučinu, ze které už nemusí být úniku. Nemocný depresí si uvědomuje, že je jiný. Mnohdy ví, že by se měl chovat i jednat jinak. Jenže to je právě to, co jej stále dokola ničí. Pocit, že ví, ale že to v ataku deprese (ale i mánie) nejde ovlivnit. A vůle s tímto stavem nemá nic společného. V návalu nekonečného zoufalství ze sebe samého, z nevidění cesty, po které se má dále jít i z chuti ukončit nesnesitelnou bolest duše, se mozek totálně zahltí, až v něm náhle zůstane jen jedna jediná myslenka. Ta myšlenka však už dál nepokračuje. Je to úplně poslední myšlenka.
Je i zde pár lidí, kteří hledají odpovědi na otázky spojené s depresí. Z různých důvodů je pro ně momentálně nepřijatelné, aby se veřejně odhalili, proto jsem souhlasil, že tento článek napíši a věnuji právě jim.
