Podařilo se mi ji překonat. A víte, že ta zkušenost mě nesmírně obohatila? Vnímám život mnohem intenzivněji, ale pozorněji si vybírám lidi kolem sebe.

mám to stejně....a navíc jsem našel sílu se zbavit "žroutů energie".....zvykli si, že jsem vrba, do které mohou všechno nasypat aniž cokoli vrátí. Ustřihnul jsem je. Někdy to bylo nelehké. ...ale objevil jsem jiné sluníčka. Nenápadnější, "obyčejnější", ale hřejivější....joooooo a už min. čtyři roky jsem nebyl na hentom manažérském plese....musím jim určitě chybět Les a hřiby...místo "golfu" (ten neumím, myslím tím jakoukoli prďáckou zábwvu) a "lepší společnosti"

pro mě osobně byl šok, že prostá vůle vůbec nebyla spojencem...tělo naprosto ignorovalo snahu o relax, absenci stresů či pohyb....jako by bylo proti vám. Vždy jsem byl celkem hrdý na silnou vůli jít za cílem. Tady jsem dostal lekci. Tvrdou. Chemii organismu vůlí otočíte jen ztěží....už u středně těžkých průběhů vůbec. Bez medikace je to bez šance...a síly po pár měsících snahy rychle dojdou. Vůle je sprinter,ne maratonec. Mám respekt kevšem, co to zvládli...byť možná ví, že návrat furt hrozí.

Děkuji za to.......delší dobu nevím co se sebou. Nikdy by mě nenapadlo jak ulevující je přečíst si takový článek popisující veřejně na co se bojím i potajmu ve svém nitru byť jen pomyslet.

Děkuji za pochvalu a Vám přeji, ať vše zvládnete.

rozumím ....mě před časem jen tak lehce šmrncla...a byl to takový humus, že rozmlácený lokty o schody či zápal plic byl proti tomu hadr. Nevěřil bych. Cesta ven byla tvrdá, dlouhá a osamělá. Držím palec všem, co ještě venku nejsou, ať to zvládnou. Je to těžké a jen z velmi lehké formy lze najít cestu ven sám (měl jsem ještě štěstí)

Máte pravdu, je to krutý humus. Díky za příspěvek od někoho, kdo ví, o čem je řeč.

Petře, je moc dobře, že o tom píšete Vytrvejte a přeji hodně štěstí.

Děkuji a hodně štěstí i Vám.

Petře vím, co jste chtěl lidem sdělit. Také nejsem žádný odborník, a depresi jsem zažila na vlastní kůži. A jak jsem se z toho dostala? Píšu o tom na svém blogu "Jak mě zachránila Nespoutaná melodie". Pro někoho možná úsměvné, ale to je mi jedno, mně to prostě pomohlo. Díky nádherné muzikálnosti skupiny IL DIVO a jejich následovníků nebo jak je nazvat (nejdříve jsem jim říkala zelenáči, vždyť měli 16 let když začali ohromovat svět svými hlasy) ze skupiny IL VOLO, jsem zpět na světě a líbí se mi tu. Vím, asi ne každý je stavěn na muziku, ale věřte mi, má obrovskou moc. Stačí se podívat do hlediště, když tito pěvci vystupují - lidé se tam smějí, pláčou, radují se, vyřvávají, tleskají ve stoje, vzdychají, nebo ani nedutají. Jsou to především mladí lidé, ale také ti starší a dokonce hodně staří. Proč na ně chodí? Proč zaplňují ty obrovské amfiteátry, divadla a stadiony do posledního místečka? Protože touží po kráse, po lepším světě, po pohlazení duše. Neumím použít těch správných slov, ale asi mi rozumíte. Jsou tou nejlepší pilulkou na šťastný život.

Evo, také přesně vím, co jste svými slovy myslela. Muzika je balzám a mám k ni velice blízko. Zrovna včera jsem procestoval celou republikou, abych si v Praze doplnil energii na koncertě a v šest ráno dnes přijel zpět. Můžeme mít jiný šálek kávy, co se týká muziky, ale oba víme, jak nám hudba dokáže zvednout náladu.. Přiznám se, že Váš blog jsem nepostřehl, ale hned to napravím