Probudil mě pláč. Lehce rozespalý se v šeru ložnice snažím pochopit, co se to děje. S nikým jiným byt neobývám a jistě si pamatuji, jak jsem sám večer uléhal do peřin. Pomyslel jsem si, že blázním, ale pláč jsem slyšel stále.
Nepřestával. Po paměti jsem vztáhl ruku k nočnímu stolku, nacvičeným pohybem nahmatal vypínač lampičky, a vpustil do místnosti obživlé světlo. Zorničky v očích se mi tou náhlou září stáhly a já na chvíli neviděl vůbec nic. Postupně si zvykám na to, že je noc, že nespím, že mám rožnutou lampičku, ale stále nechápu proč nikoho nevidím, když někdo v mé přítomnosti pláče.
Vstávám z postele. Jsem líný a chtivý opět po snění, ale opouštím teplo svého pelechu a konečně se pořádně rozhlédnu po pokoji. Znám svůj byt velmi dobře, jenže nedokážu zjistit, odkud ten pláč přichází. Uvědomuji si, že pláč zní trochu jako by vycházel z nějaké skrýše. Když jsem byl ještě pod peřinou, měl jsem dojem, že je pod ní i ta vzlykající osoba. Ale nebyla tam. Nyní mám zase pocit, jako by se ten uplakánek schovával ve skříni. Jenže ani tam není. Kouknu pod postel, ale opět nic. Otevřu dveře, na chodbu dopadne kužel světla, ale nikoho neosvítí. Jen předměty a nábytek vrhají na stěny dlouhé stíny.
Prohlédl jsem vše. Dokonce jsem i vykouknul z okna a dlouze sledoval, jestli ten plačtivý zvuk nepřichází z venku. Ne, nepřicházel, ale také ode mě neodcházel.
Pláč plakal stále. Padnul na mně náhlý splín. Já nebyl schopen zjistit, odkud vychází, kde je centrum toho smutku. Sednul jsem si na pelest, zavřel oči a tiše poslouchal. A najednou mi ten pláč začal být povědomý. Připomínal mi vzlyky, které jsem již určitě někdy slyšel. Byl jsem tak zabrán hledáním osoby, která mi plakala v ložnici, že jsem si vůbec neuvědomil, že ten pláč moc dobře znám.
Znal jsem jej už od dětství. Častokrát jsem jej slyšel, ale tehdy zněl jinak. Tehdy to byl pláč malého chlapce. Malé děti pláčí často. Je to jejich obrana proti světu dospělých, který nechápou, a na který se postupně připravují. Děti také pláčí tehdy, když mají problémy ve svém dětském světě, ale pláč dnešní noci nebyl dětský.
Byl smutný. Byl smutný, nepřestával a byl jiný. Nebyl to pláč lidský, ale byl to pláč, který vycházel ze mě. Nikdo jiný jej nemohl slyšet. Jen já. A pak jsem si to uvědomil…
… To pláče má duše!
Nepřestával. Po paměti jsem vztáhl ruku k nočnímu stolku, nacvičeným pohybem nahmatal vypínač lampičky, a vpustil do místnosti obživlé světlo. Zorničky v očích se mi tou náhlou září stáhly a já na chvíli neviděl vůbec nic. Postupně si zvykám na to, že je noc, že nespím, že mám rožnutou lampičku, ale stále nechápu proč nikoho nevidím, když někdo v mé přítomnosti pláče.
Vstávám z postele. Jsem líný a chtivý opět po snění, ale opouštím teplo svého pelechu a konečně se pořádně rozhlédnu po pokoji. Znám svůj byt velmi dobře, jenže nedokážu zjistit, odkud ten pláč přichází. Uvědomuji si, že pláč zní trochu jako by vycházel z nějaké skrýše. Když jsem byl ještě pod peřinou, měl jsem dojem, že je pod ní i ta vzlykající osoba. Ale nebyla tam. Nyní mám zase pocit, jako by se ten uplakánek schovával ve skříni. Jenže ani tam není. Kouknu pod postel, ale opět nic. Otevřu dveře, na chodbu dopadne kužel světla, ale nikoho neosvítí. Jen předměty a nábytek vrhají na stěny dlouhé stíny.
Prohlédl jsem vše. Dokonce jsem i vykouknul z okna a dlouze sledoval, jestli ten plačtivý zvuk nepřichází z venku. Ne, nepřicházel, ale také ode mě neodcházel.
Pláč plakal stále. Padnul na mně náhlý splín. Já nebyl schopen zjistit, odkud vychází, kde je centrum toho smutku. Sednul jsem si na pelest, zavřel oči a tiše poslouchal. A najednou mi ten pláč začal být povědomý. Připomínal mi vzlyky, které jsem již určitě někdy slyšel. Byl jsem tak zabrán hledáním osoby, která mi plakala v ložnici, že jsem si vůbec neuvědomil, že ten pláč moc dobře znám.
Znal jsem jej už od dětství. Častokrát jsem jej slyšel, ale tehdy zněl jinak. Tehdy to byl pláč malého chlapce. Malé děti pláčí často. Je to jejich obrana proti světu dospělých, který nechápou, a na který se postupně připravují. Děti také pláčí tehdy, když mají problémy ve svém dětském světě, ale pláč dnešní noci nebyl dětský.
Byl smutný. Byl smutný, nepřestával a byl jiný. Nebyl to pláč lidský, ale byl to pláč, který vycházel ze mě. Nikdo jiný jej nemohl slyšet. Jen já. A pak jsem si to uvědomil…
… To pláče má duše!
