Sebevraždy byly, jsou a budou páchány. Otázkou je, kolik sebevrahů je schopno jejich okolí "zachránit".
V dnešním vydání MF DNES je na straně A11 dost dobrý článek psychiatra Jana Vevera, který se zabývá problematikou sebevražd. Autor zde píše, že až 90% sebevražd je spáchána lidmi s psychickou poruchou.
Nikdo, kdo nezažil, nemá ponětí, jaké peklo má člověk v hlavě při ataku těžkého stavu deprese. V těchto nekonečných hodinách, ale i dnech si nemocný moc dobře uvědomuje, že by měl uvažovat racionálně, ale ono to nejde. Prostě nejde. V hlavě se roztočí kolotoč myšlenek, které doslova zahltí mozek a tento zmatek nedává šanci jakkoli rozumně myslet. S tím, jak si uvědomujete ten zmar, upadáte do stavu absolutní beznaděje, zoufalství a začínáte se nenávidět i litovat zároveň.
Mezi společností je stále mnoho mylných a zastaralých pohledů na psychické nemoci. Stále je hodně lidí, kteří byli vychováváni v přesvědčení, že nemoc psychiky vlastně nemocí není, že se o tom nesmíme dozvědět sousedé a přátelé. Že se to musí hlavně ututlat, protože by se na nás okolí dívalo skrze prsty. Depresivní onemocnění je nemoc a jako na nemoc se na ni musí pohlížet.
Pro rodinu člověka s depresí není jednoduché pochopit, co se to vlastně děje. Pro ně je velice důležité chtít pochopit, získat informace a hlavně se na celou věc dívat jako na nemoc a ne jako na abnormalitu. Dovedeme pochopit strasti člověka s rakovinou, ale odsuzujeme člověka s psychickou poruchou. Rodinní příslušníci mnohdy přijmou pouze to, že nemocný chodí k lékaři, bere pravidelně léky a tím je vše vyřešeno. Není. Nejhorší je cítit z okolí, že dělá, že se vlastně nic neděje a že si o tom všem s vámi nechce promluvit, protože se bojí si přiznat pravdu. Léky pomáhají, tlumí příznaky, ale zatím nevyléčí úplně.
Člověk s nemocí duše musí pravidelně navštěvovat lékaře, musí pravidelně brát léky a hlavně se svým lékařem musí probrat vše, co se s ním děje. Ne vždy se podaří hned napoprvé najít správnou kombinaci léků. Ne každý nemocný je schopen dodržovat všechny, pro něj povinné a důležité "postupy". O to více je pak nutné, aby měl oporu v někom, kdo racionálně uvažuje a jednoduše jej nutí a vždy donutí. Ne vždy však má nemocný takovéhoto pomocníka po ruce.
Není jednoduché takto pomáhat, ale není to nemožné. Člověk s těžkou depresí vždy vysílá zoufalé signály a vždy se dá vycítit, pokud se začne zaobírat myšlenkou na sebevraždu.
