Jsme my vlastně ještě jeden národ s nějakým společným cílem?

Jestliže čtu, nebo poslouchám někoho s diametrálně odlišným názorem, a ten člověk mě začne urážet, aniž by se snažil poslouchat názor můj, vždy mě napadne, jak by to vypadalo, kdybychom se společně dostali na jednu stranu barikády při opravdovém válečném konfliktu.

Pominu nyní, jestli mají pravdu zastánci EU, USA, Ruska atd. Ona je ta pravda stejně někde úplně jinde, než si myslíme. Úplně každý, kdo vyvolává konflikty, kdo válčí, kdo chce uzurpovat, či se obohatit na státu jiném, má tuny másla na hlavě a to máslo už začíná smrdět.

Také na zdejším blogu je markantně zřetelné, jaké názory kdo zastupuje a kam až je kdo schopen zajít. A to možná i proto, aby jinému zvedl mandle a tím si ještě více zvyšoval své sebevědomí a masíroval své ego a cítil se spokojen, jak to oponentům nandal. Případně byl potěšen, že splnil přání někoho jiného, který dobře platí. Pochybuji, že by zde někdo někoho přesvědčil o diametrálně odlišném názoru.

Předem většinou moc dobře víte, který autor o čem bude psát a kteří diskutující budou daný článek chválit a kteří hanit. Převážně u příspěvků politického charakteru se vždy v diskusi objeví hejno pochlebovačů a hejno odpůrců daného tématu. Většinou se mezi sebou vůbec neznáme a jsem si jist, že mnohdy bychom spolu z očí do očí diskutovali úplně jinak.

Mnohokrát mě už napadlo, jak by to asi vypadalo, kdyby naši republiku náhle napadl cizí agresor, který uznal za vhodné, že nás musí získat. Chopili bychom se všichni zbraní a stříleli všichni stejným směrem? Nerozhádali bychom se mezi sebou ještě před vstupem do zákopu? Jsme vůbec ještě schopni se domluvit na jednom konkrétním cíli? Nenašel by se náhodou někdo, kdo by vycítil svou šanci na svých pět minut slávy a neprodal by nás nepříteli? A nejednal už někdo s nepřítelem tajně předem a nepřipravil mu půdu?

Říkám si, jaký vlastně máme jako Češi konkrétní cíl, který by nás někam všechny směroval. Nikdy nebudou všichni spokojeni s jedním názorem, ale uniká mi, co je pro nás to hlavní, na čem bychom se shodli a pro co jsme ochotni bojovat jako jeden muž a jedna žena.

Chtít, nebo nechtít zpět vládu komunistů to není. Není to ani setrvat, nebo vystoupit z EU. Zdaleka to ani není otázka, ke které světové mocnosti se přiklonit. Nenapadá mě nic, v čem by se shodla převážná většina národa.

Už jsem nejednou psal, že se mi nelíbí rozpínavost ruského medvěda. Nelíbí se mi však ani mnohé kroky, které dělá EU i USA. Ale i v tom, mnohými osočovaném, spolku státu amerických, jsou patrioti, kteří nemusí souhlasit s kroky své momentální vlády, ale jsou stále hrdí na to, že jsou Američané.

Já osobně mám názor, že jako Evropané máme dělat vše proto, abychom z Evropy udělali místo, kde se neválčí a spokojeně žije převážně těm, kteří chtějí něco dělat a ne jen nadávat na všechny a všechno kolem.

.. Omlouvám se, že pod tímto článkem nebudu moc diskutovat kvůli jinému zaneprázdnění.