Skoro bych odpověděl, že Češi vlastně nikdy nebojovali jako národ a asi bojovat nebudou. Vzpomeňme Čechů bojujících : husité ( byly to hordy táhnoucí krajem nebo Jiráskem vytvořená legenda ?) , Bílá hora , 1. válka - v řadách R.-U. nebo legie . 2. válka - povstání za 5 min dvanáct...

Prostě - jsou národy bojující - Rusové , Prusové , Srbové ,...... a národy filosofující a nebojující - např. Češi.

Tako to asi je a co je lepší ? Toť otázka,

Pojem národ byl a je tak zneužíván, že pomalu ztrácí svůj význam. A je to dobře.Rozumní lidé vidí jedinou kategorii- člověk a jeho přání,cíle a možnosti.Stejně tak je to dnes s pojmy jako  vlast,náš stát,naše republika a podobně. Vše ztrácí svůj smysl a je to dobře.

Samozřejmě je mezi námi mnoho takových, kteří mají dosud jiný názor.

Války starého typu dnes organizují jen šílenci.. Nikdy se již neoctneme na jední straně barikády. Je již jiná doba .

Společný cíl každého člověka je zdraví,spokojenost,děti a pocit bezpečí. Vše ostatní nemá smysl a nikomu to štěstí nepřínáší.

Stačilo by, kdyby si část národa konečně uvědomila, na které straně barikády jsme od 12.3.1999 a posléze 1.5.2004 a přestala tak úporně lézt Rusku do rekta.

Třeba se proberete a pochopíte chod dějin a vývoj lidstva. Třeba ne..

Odpověď: Nejsme.

Karmu jsem vám dal.

Výjimečně s vámi souhlasím.

Myslím, že jste načal ve svém článku hned několik témat. První je to, že se oslabuje společenský koncenzus - to je fenomén celé Západní společnosti, která se individualizuje. Pluralita názorů a životních stylů je realita, s kterou nic nenaděláme, a není to jen na škodu, ale má to i svá pozitiva. Pokud jde o situaci v Česku, diskuse na iDnes nejsou reprezentativní pro smýšlení většiny společnosti. O něčem svědčí, ale nelze je brát zas až tak vážně. Nic lidi navzájem nespojí lépe než společný nepřítel - u nás je nejčastěji identifikován s Romy, s církví, s politiky, muslimy, feministkami a zastánkyněmi domácích porodů. Je smutné, že nás pojí hlavně negativní emoce, ale to bude zřjmě tím, že žijeme v době míru a relativní prosperity. Češi jsou spíše negativisté, reptalové a pragmatici, v krizových situacích jsou ale schopni ze sebe dostat to nejlepší (jen ta krize nesmí trvat moc dlouho). Národní hrdost je další téma - u nás je tento pocit spojován s aktuální politickou reprezentací. Možná to paradoxně souvisí s neidentifikací velké části národa se svým vlastním státem, a také pomnichovským traumatem, kdy jsme si mohli vybojovat svou svobodu, ale tuto možnost jsme si odepřeli.

Různost názorů mně nevadí, nadávky ano. Ovšem za katastrofu bych považoval, kdyby všichni hlásalii stejný názor.