Jeden den koupím rohlíky, druhý den snídám gumu

Uplynuly dvě desítky let a rohlíky se nějak divně přetransformovaly. Vybavila se mi doba, kdy jsem jako chlapec upaloval v sobotu ráno do nedalekého obchodu, abych donesl na snídani čerstvě upečené a vonící rohlíky, které byly ještě tak teplé, že se na nich i máslo rozpouštělo. A i druhý den se daly v pohodě jíst.

Tehdy jsem to bral jako samozřejmost, ale nedávno jsem si na tu vůni a chuť živě vzpomněl. Musím však také dodat, že pro ty čerstvě napečené sobotní rohlíky jsem musel upalovat hned zrána, jelikož později nebyly žádné. Jenže..

.. Minulou sobotu mne manželka v dopoledních hodinách požádala, abych zašel do místního krámu pro rohlíky, že bude na večerní oslavu připravovat jednohubky a v pátek večer, kdy byla nakupovat ona, už byly vystavené rohlíky nějaké tuhé. Pět minut mi trvala cesta po svých do obchodu, kam jsem již jako malý klučina chodil pro žvýkačky za korunu. Prodejní plocha plná zboží, jen rohlíky byly v tuto dobu jaksi vyprodané. Prošel jsem se tedy dalších pět minut do jiných potravin, které po revoluci jeden ze sousedů zřídil ve svém domě. Zboží snad ještě více než v prvním obchodě, ale v regále s rohlíky se krčilo pár osahaných a pomačkaných chudáčků, kteří vypadali, že ten den pořošli již mnoha rukama. Bylo mi jasné, že nemá cenu nadávat, protože byla sobota před polednem, oba obchody se zavíraly a regál plný rohlíků by byl v pondělí už neprodejný. Naštěstí existují supermarkety s vlastními pekárnami u některých z nich.

Přišel jsem domů, vzal klíče od auta a vypravil se do supermarketu, který je vzdálen deset minut jízdy autem. Jenže je prosinec, sobota před obědem, nákupní horečka v plném proudu a deset minut se protáhlo na půl hodiny. Dorazím konečně k marketu a říkám si: " no super!" Parkoviště totálně plné a štrůdly lidí s nákupními vozíky braly vchodové dveře útokem z obou stran.

Tento supermarket se chlubí, že má vlastní pekárnu, ale když jsem konečne zaparkoval a prodral se množstvím lidí kolem regálů k pečivu, rohlíky nikde. Jen cedulka, že se další pečou a budou za deset minut. Počkal jsem a byly. Pekař přijel s vozíkem a množstvím přepravek teplých rohlíků na něm. Dav lidí se sáčky v rukou se na něj vrhl a on ani nestíhal přepravky vyprázdnit do velkých ošatek, neboť mu onen dav plenil jednu přepravku za druhou. I já jsem se dostal ke svému a konečně jsem měl to, proč jsem tam přijel.

Další úděsná fronta u pokladny, další půlhodina cesty autem zpět a ještě teplé pečivo dávám do špajzu. Večer oslava, jednohubky z již mírně gumových rohlíků, spánek, nedělní ráno, snídaně. Byl jsem předešlý den prozřetelný a rohlíků jsem nakoupil víc, aby i na snídani zbylo. Beru tedy ty zbylé ze špajzu a opět a zase se nestačím divit, jak jsou najednou hnusně gumové tak, že by se daly takřka na dvojnásobnou délku natáhnout. Nejsem specialista přes přípravu pečiva, ale myslím si, že dnešnímu rohlíku za dvě koruny něco záměrně chybí, než tomu předchůdci za dvacet haléřů. Řěkl bych, že je schválně vyroben tak, aby byl následující den daleko méně poživatelný a nutil nás si koupit další čerstvé.