Jízdenky - předražené. Kultura cestování - mizerná. Spolehlivost - mizivá. Informovanost - nulová. A to už sem tam byly chvíle, kdy jsem jim i začínal fandit.
Pravidelně jsem začal jezdit vlakem minimálně jednou týdně pouhých 30 km do krajského města a zpět. Zvykl jsem si na to a nějaké zpoždění a nějaká ta výluka na trati mě moc nerozházela. Až do tohoto pondělí.
Měl jsem namířeno s dcerou do Prahy na koncert, na který jsme se oba těšili už půl roku. Potřeboval jsem být druhý den ráno zpět v pracovním procesu, tak jsme jeli doslova na otočku 400 km tam a 400 km zpět. Nechtěl jsem být unavený z řízení auta a bláhově jsem si myslel, že se alespoň trochu vyspím, tak jsme zvolili vlak.
S předstihem jsem zašel na naše nádraží koupit jízdenky. Tam jsem zjistil, že dcera, ač junior, nemá nárok na žádnou slevu. Paní za sklem mi nabízela nějakou IN kartu. Ta nám je však na prd, když jezdíme takovou štreku jednou za uherský rok. Takže cena pro nás dva na Pendolino v jednom směru byla 760,-Kč. Byla zde i možnost jet klasickým rychlíkem za cenu 690,-Kč.
Mnoho lidí mi už dříve říkalo, ať využijeme jednoho ze dvou alternativních dopravců. Paní pokladní jsem tedy poděkoval a zaplatil cestu do Prahy s Leo Expresem pro nás dva za 560,-Kč. Oproti ČD tedy rozdíl 200,-Kč resp. 130, -Kč. Jízda do Prahy byla pohodová a doslova na úrovni. Věřím, že i tím Pendolinem by byla cesta stejně komfortní, ale o dvě stovky dražší.
Koncert jsme si patřičně užili a spěchali zpět na pražské hlavní nádraží, abychom odjeli posledním nočním rychlíkem domů. Pendolino, Leo Expres, ani Regio jet v noci nejezdí, takže jsme museli využít služby rychlíku ČD. Lístky za 690 byly koupeny během chvíle. I vlak již stál u nástupiště, takže jsme si našli dvě volná místa a těšili se, že budeme v pět ráno doma. Mnoho lidí mělo stejnou touhu využít tohoto spoje napříč republikou, a tak byly vagóny před plánovaným odjezdem vlaku doslova obsypány hrozny cestujících. Nejen místa k sezení byla beznadějně plná, ale i v chodbách se tísnila spousta těch, kteří nestihli přijít dříve.
A pak to začalo. Ještě, než jsme vyjeli, nabrali jsme zpoždění 35 minut. Z kupé jsme vystoupit nemohli, neb nějaký moc unavený mladík si lehl na zem v chodbičce tak, že doslova zablokoval dveře a vzbudit nešel. Dcera viděla na informační tabuli, tak nám jen hlásila, jak čas zpoždění po pěti minutách naskakuje.
Aniž bychom se dozvěděli proč se zpožděním, přece jen jsme vyjeli. V přeplněném kupé se moc zdřímnout nedá. A pokud vám ke dvěma metrům schází dvanáct centimetrů, nemáte šanci se jakkoli poskládat a usnout déle než na deset minut. Někde před Olomoucí se vlak v polích zastavil a nabral dalších dvacet minut zpoždění.
Průvodčí se k nám dostala až při konci naší cesty. Neměla sebemenší snahu nás o čemkoli informovat, tak jsme se museli zeptat sami, proč takové problémy. V Praze jsme stáli kvůli zřejmě sebevraždě někde na trase. No a před Olomoucí kvůli popadaným stromům.
To všechno chápu a je mi jasné, že tyto situace dráhy nemají šanci ovlivnit. Ale ta informovanost, ta kultura cestování a ta ochota se o platící cestující alespoň trochu postarat, to je děs. A když si pak v souvislosti s ČD vzpomenu na platy a odměny jejich manažerů..
