Život, vesmír a vůbec a proč čas je jen iluze a existuje úplně vše

Při čtení díla Douglase Adamse jsem si kolikrát říkal, co příjemného mu asi tehdy kolovalo v žilách. Dnes se divím tomu, co za šílenosti napadá mě, přitom "jedu" na obyčejné čokoládě. Každopádně mě políbila filozofická můza...

Proč je čas jen iluze

Takže máme čas. Musí čas nutně plynout? My máme pocit, že čas plyne, ale ten pocit nám dávají jen naše smysly, a ty často lžou. Např. si myslíme, že vnímáme teplotu, ale vnímáme jen míru přenosu tepla mezi naší pokožkou a okolím (což je rozdíl). Nevidíme a necítíme vzduch, přitom 1m3 vzduchu váží přes kilo a i v malé místnosti může být s vámi třeba 50 kg vzduchu, který prakticky nejen nevidíte, ani jej nevnímáte. Máme pocit, že vidíme svět kolem sebe, ale vidíme jen nepatrnou část elektromagnetického spektra. Navíc vnímáme jen objekty v určitém měřítku, ale existuje mikrosvět, makrosvět... Tím chci říct: naše vnímání je extrémně limitované. A čas vlastně nevnímáme ani těmi smysly – nemáme žádné buňky pro vnímání času. Takže: proč si myslíme, že plyne čas?

Za tím stojí kauzalita – vztah mezi příčinou a následkem. Na jedné straně je příčina, na druhé straně následek. Plus naše paměť, která také funguje díky kauzalitě. Jelikož se s kauzalitou špatně pracuje, můžeme si ji ukázat na jednoduchý funkci y = x (a já poděkuji Google, že mi funkci nakreslil):

V tomto grafu kauzalita spočítá v tom, že  každá další hodnota doprava je "následkem" předchozí hodnoty, která je více vlevo (ta vpravo vždy je větší). Pomiňme to, že ze samotné definice funkce není y výsledkem předchozí hodnoty ale odpovídá hodnotě x: zápis funkce používám jen pro zjednodušení, mohl bych klidně napsat něco jako y2 = y1 + ?x, to je opravdu jedno.

Můžeme osu x připodobnit k našemu vnímání času a osu y ke stavu vesmíru. Dá říct, že by každá hodnota mohla určit, co bylo předtím (=nalevo): prostě menší hodnota. Stejně tak se dá říct, že každá hodnota může i určit, co bude následovat: prostě vyšší hodnota. To odpovídá tomu, jak vidíme čas i my: my nevidíme do budoucna, ale u mnoha jevů můžeme budoucnost predikovat. Když upustíme kladivo, kladivo nejspíše spadne na zem. Do určité míry se dokážeme dívat i do minulosti: když si pamatujeme, že jsme kladivo hodili na zem, tak vnímáme i minulost. Takže tato naše predikce a naše vnímání minulosti je vlastně definicí našeho vnímání času. Pokud tvrdíme, že vnímáme čas, tak je to dáno tím, že si pamatujeme předchozí jevy a dokážeme předvídat následující jevy – ale to samo o sobě neznamená, že čas musí nutně plynout. Pojďme se vrátit k funkci výše.

Vezměme si místo v grafu, kde je vyznačen puntík. Z pohledu puntíku existují hodnoty vlevo, a existují hodnoty vpravo. Vzhledem k tomu, jak je funkce jednoduchá, tak puntík může předvídat všechny hodnoty nalevo i napravo. Může se mu tedy zdát, že čas plyne. "Byl jsem vlevo níže, pak budu vpravo výše." Znamená to, že existuje něco jako přítomnost, tedy místo, kde je puntík? Ano, ale stejně tak si můžeme uvědomit, že existují souběžně i všechny ostatní puntíky na vyznačené přímce – do obou stran, až do nekonečna. Z hlediska jednoho puntíku, jeho vlastní výskyt, to je jeho přítomnost. On se v grafu nachází někde, je jeho stavem, pro určitou hodnotu na ose x, jenže stejně tak prostě v jiných místech jsou jiné puntíky, a ty zase vnímají svou vlastní přítomnost někde jinde.

Samozřejmě puntík doopravdy nic nevnímá. To je jen naše zjednodušení: použil jsem až absurdně jednoduchou funkci, abychom si to uměli představit a vysvětlit. Funkce může být mnohem komplexnější, obsahovat gigantické množství proměnných a popisovat vztahy mezi nimi. A úroveň složitosti může být až tak vysoká, až dá dohromady tak složitý systém, jako je náš mozek, který je pak schopen uvědomit si sám sebe a svou pozici v grafu. A s tím mozkem i celý vesmír. Říkejme této složité funkci Mega-funkce.

No jo, mohl by pozorný čtenář namítnout, ale jak je možné, že jsem před chvilkou byl v čase (a v grafu) někde, ale teď už jsem někde jinde? To je jednoduché: kauzalita a paměť. Jelikož vaše já, které je více vlevo, si v daném místě ukládá do paměti informaci, že vnímá přítomnost takto, a v danou chvíli (= v dané pozici na ose x) přítomnost je takováto, tak následkem je, že vaše já více vpravo v grafu má tuto informaci uloženou v paměti a zároveň si uvědomuje díky smyslům, že v daný okamžik uložený obraz neplatí, je mírně odlišný (protože všechny následky souvisejících příčin jsou zde "aplikovány"). Díky tomu máte pocit, že čas plyne: aktuální obraz neodpovídá obrazu, který máte uložen v paměti. Věci uložené v paměti čerstvě (=nedaleko na ose x) vnímáte, jako by byly před chvíli. Máte pocit přítomnosti, ten je správný: vaše podoba je vždy platná pro určitou pozici na ose x. To ale neznamená, že existuje vaše podoba jen v přítomnosti: můžete existovat souběžně i v minulosti i v budoucnosti, ve všech okamžicích, jen v jiném stavu: s jinými informacemi v paměti a s jiným vnímáním okolí. Vždy adekvátní aktuálnímu stavu grafu v daném místě osy x.

Znamená to, že tvrdím, že budoucnost je předem daná a nedá se s tím nic dělat? V podstatě ano. Resp. částečně: není pravda, že vy, vaše rozhodnutí nemůže budoucnost změnit. Můžete, a "už jste to udělali" – i váš mozek a vaše rozhodnutí jsou již dané naší funkcí. Nemá smysl se odevzdat osudu: stejně tak je totiž předem dáno, jestli se odevzdáme, nebo ne. Lépe pro ty, pro které je dáno, že to neudělají a budou realitu přetvářet k obrazu svému.

Teorie alternativních realit

Alternativní reality totiž nejsou jen doménou sci-fi. Znalci kvantové mechaniky si již jistě nalezli jistá pochybení v teorii Mega-funkce, neboť se nedá říct, že v určitou chvíli platí určitý "snapshot", ale spíše určitá pravděpodobnost, že daný snapshot platí (že nějaká částice je v daném čase na daném místě a má danou rychlost, apod.) A existují navazující teorie, která přichází s řešením tohoto zajímavého paradoxu: (některé?) vlastnosti částic nemají pevnou hodnotu ale spíše pravděpodobnostní model, a v každý okamžik se obraz vesmíru rozvíjí do všech možných variant, ať už jsou jakkoli pravděpodobné (do některých více, a tím jsou pravděpodobnější). Tím zároveň vzniká prakticky nekonečně mnoho světů, kde se realizuje následek všech možných výskytů všech částic ve všech místech, ať už byly jakkoli pravděpodobné.

Tato teorie není nijak v rozporu s teorií Mega-funkce: stačí menší nadstavba: rozšíříme naši definici kauzality: jedna příčina může mít nekonečně mnoho následků, a všechny se realizují v nějaké alternativní realitě. Nebo bychom mohli popsat, že kromě jedné osy x existuje i další osa, která se chová podobně, jako původní x, a ta nás posouvá mezi těmito alternativními realitami. Přitom stejně, jako Mega-funkce určuje všechny stavy vesmíru ve všech okamžicích, tak souběžně definuje všechny stavy vesmíru i ve všech těchto alternativních realitách.

Na tom zase tak moc nezáleží: nesnažím se popsat, jaká je funkce, kterou se vesmír řídí, kolik má vstupních/výstupních proměnných atd – snažím se popsat, proč je vesmír funkcí, proč všechny okamžiky, minulost i budoucnost existují souběžně společně i s přítomností a proč čas neplyne, a je to jen iluze.

Je možné cestovat v čase?

Tedy jde o zpětnou vazbu doleva na ose x... Proč ne? Asi může existovat i funkce, která je definována tak, že "následek" je vlevo od příčiny a je tam nějaká zpětná vazba. Nuance takové definice bych nechal matematikům, ale jediné o co jde, je definice funkce našeho vesmíru. Tu my neznáme a když se vědci snaží zjistit, jak fungují přírodní zákony, tak postupují kupředu i ke zjištění, zda je možné "cestovat" v čase v naší Mega-funkci. Tuhle otázku moje teorie neřeší a ani ji nevylučuje.

Kdo stvořil vesmír?

Nejdříve se ale zeptám: kdo vytvořil funkci "y = x"? Obávám se, že nikdo. Nejspíše si někdo uvědomil, že by mohl existovat konstrukt jako funkce a že by mohl popisovat nějaké vztahy a závislosti a být tedy nápomocen při řešení nějakých problémů. Dá se tedy říct, že funkce "y = x" existuje? V hmotném smyslu samozřejmě ne, neskládá se z atomů, nemůžete si na ni sáhnout. Nicméně jako abstrakt určitě existuje, protože je to něco, o čem si můžeme povídat, pojmenovat to. Co je ale mnohem důležitější: i když neexistuje v hmotné podobě, stále pro ni platí mnoho zajímavých vlastností: popisuje omezený počet prvků – jednu hodnotu v závislosti na pozici na ose x, obsahuje naši jednoduchou základní úroveň kauzality, dá se tedy říct, že obsahuje základní koncept našeho času, na kterém se hodnota "pohybuje". Samozřejmě, že tato Mikro-funkce, její vesmír a její realita nemá šanci si nijak uvědomit sama sebe, přemýšlet na sebou, něco o sobě zjistit. K tomu potřebujete nesrovnatelně komplexnější funkci, nicméně platí, že jsou zde atributy toho, co potřebujete k vytvoření primitivního pidi-vesmíru. K tomu, aby funkce měla tyto vlastnosti, nepotřebujete nic hmotného. A nemusíte si tu funkci ani uvědomit: uvědomění je stejně jen stav mozku, stav molekul a atomů, na ničem takovém tato funkce samozřejmě není závislá. Nedá se mluvit o tom, kolik kopií té funkce existuje. Nic jako kopie funkce nedává smysl, zkopírovat můžeme maximálně zápis nebo jinou reprezentaci, ale samotnou funkci zápis nijak neovlivní. Pokud zapíšete funkci jinak, zapíšete jinou funkci – nebo lépe řečeno: zapíšete reprezentaci jiné funkce, ale původní funkci to nijak neovlivní. Aby funkce existovala, nemusíte ji nijak simulovat, počítat hodnoty, ani kreslit graf. Tím jen vytváříte její vizualizaci a zjednodušení, ale funkce a její vnitřní svět s vnitřními vztahy existuje bez toho všeho.

Funkce může mít parametry takové, aby mohla definovat celý vesmír (i s nekonečně mnoha realitami). Přitom funkce nijak není závislá na procesu vytvoření, neskládá se z ničeho hmotného, nic hmotného nepotřebuje, a nepotřebuje ani nikoho, kdo by si ji uvědomil. Když někoho nějaká funkce poprvé napadla, tak ji tím nevytvořil. Funkce prostě existují úplně mimo naše "objektové" vnímání světa – mimo hmotu, prostor, čas, přesto existují. A my je často používáme, pracujeme s nimi a jsme na ně zvyklí. Proto zde používám právě matematické funkce jako abstrakci svých myšlenek a definici své "teorie všeho". Dá se o nich mluvit a lépe si vše představit.

Není nic, jako stvořitel vesmíru. Ani do našeho vesmíru nemůže stvořitel vstoupit, změnit ho nebo zničit. Tím by vznikla jiná Mega-funkce, ale my žijeme v této Mega-funkci, která je taková, jaká je, dle své definice. Z definice funkce přímo vyplývá úplně celý její nekonečný průběh, který je tímto prostě daný, i se všemi rozhodnutími, které uděláme, ve všech nekonečně mnoho alternativních realitách. Možná, že někdy v budoucnu se naše realita zásadně promění, ale to je již dáno samotnou Mega-funkcí. A tím, že o ní neznáme všechno, neznáme "její definici", takže nevíme, co všechno ještě zjistíme (a co lidé v jiném místě grafu této funkce již zjistili).

Nemůžeme opustit Mega-funkci, přejít do jiné Mega-funkce. Můžeme přemýšlet nad jinými funkcemi, emulovat nějak průběhy jiných funkcí, ale náš svět je prostě definován naší Mega-funkcí, jsme stvořeni a existujeme jen díky samotné Mega-funkci.

Proč je hmota jen iluze

Není důležité, zda hmota je nebo není iluze, dle této teorie hmota může být iluze, protože každý nejmenší stavební kámen hmoty – resp. jeho vlastnosti – mohou být jen proměnné v našem grafu. Můžeme je vnímat, měřit, mohou se vzájemně ovlivňovat, přesto mohou být původně stvořeny "z ničeho", protože jsou jen reprezentací proměnných v naší Mega-funkci. Vnímáme je jen díky vztahům, které jsou touto funkcí definovány.

Všechny přírodní zákony, které vědci odvodili z pozorování reality, platí speciálně pro naši Mega funkci. Tak, jak vědci postupně posouvají své teorie a znalosti o tomto vesmíru, to vše platí jen pro tento vesmír. Newtonův gravitační zákon, teorie relativity, kvantová mechanika, teorie superstrun, smyčková teorie atd... ty všechny se v podstatě snaží analyzovat zákonitosti naší Mega-funkce. Kromě naší Mega-funkce ale existují i další, a další...

Proč existuje úplně všechno

Pokud jsme se shodli na tom, že funkce y = x nebyla vytvořena a přesto svým způsobem existuje a její vnitřní svět reflektuje její pravidla, pak stejně tak existují nejen všechny funkce, které kdy kdo vymyslel, ale i ty, které nikdo nikdy nevymyslel, nepopsal, ani s nimi nijak nepřišel do styku. Pokud může existovat jednoduchá funkce sama o sobě, není důvod, proč by stejně tak nemohly samy od sebe existovat i funkce složité, s libovolnou úrovní složitosti. Tedy existují všechny funkce i s jejich vnitřními světy a tím tedy existuje i úplně všechno, co koho může i nemůže napadnout. Zcela diametrálně odlišné světy, se zcela odlišnými pravidly.

Proč tento vesmír současně je i není simulace

Náš vesmír prý může být celý simulace. Podle Elona Muska je dokonce pravděpodobnější, že náš vesmír je simulovaný, než že je "skutečný". My se asi nikdy nedozvíme, jaký je ten náš, můžeme o tom jen spekulovat, ale podle mé teorie Mega-funkcí existuje nejen funkce, která popisuje náš vesmír jako přímou realitu (pokud pojem realita bude vyhovovat i na vesmír prostě jen popsaný funkcí), ale existuje i jiná funkce, ve které je nějaká entita/systém, který přesně stejný vesmír, jako je ten náš, prostě simuluje. Dokonce i nekonečně mnoho takových funkcí.

Existuje Bůh?

Pokud Boha definujeme jako entitu schopnou vytvářet samostatně komplexní světy, život a pak jej ovládat silami, které jsou pro jednotlivce v tomto světě nepochopitelné a nad rámec jejich uvažování... ano, proč ne, tohle přece prakticky dokáže i člověk. Jestli i nás samotné stvořil Bůh... moje teorie to nevyvrací, v podstatě vzhledem k existenci všech možných funkcí existuje všechno, tedy někde existuje i možnost, že přesně takový svět, jako je ten náš, je stvořen nějakým Bohem.

Proč je to všechno důležité

Vůbec si nedělám ambice na nějaký matematický popis Mega-funkce, ani nepopírám ostatní "teorie všeho". Já pouze jen předkládám připodobnění vesmíru i se všemi jeho zákony k abstraktu, který umožňuje vlastně docela snadno odpovědět na základní filozofické otázky, které si lidstvo pokládá od nepaměti:

• Kdo stvořil náš svět? A proč? – Je možné, že jej nikdo nemusel stvořit a existuje pouze jako funkce, se svými vnitřními pravidly, bez jakéhokoli prvotního prapůvodce.
• Co existuje většího, než náš svět? Co je ještě nad tím? A ještě nad tím? Dá se takto jít do nekonečna?
  Všechno, všechny varianty někde platí, dokud se dají popsat nějakou funkcí, a vzhledem k tomu, že na složitost funkce neexistuje limit, tak teoreticky je možné cokoli. Možná ne v naší Mega-funkci ale v jiných může platit cokoli, co si jen umíme představit.
• Jak může být něco vlastně nekonečné?
  Mnoho vědeckých teorií se zdá být laiky obtížně akceptovatelných, protože často slyšíme pojem nekonečno a to se zdá poněkud "heavy". Pokud ale uznáme, že by vesmír mohl být jen funkcí, která přímo definuje všechny jeho stavy, pak nekonečno problém není, vždyť i tak banální funkce jako y = x má nekonečný průběh a ničemu to nevadí.
• Proč existuje tolik fyzikálních paradoxů, se kterými si vědci marně lámou hlavu?
  Např. se zdá, že téměř vše se řídí omezující rychlostí světla, najednou tu máme kvantové provázání, které zřejmě rychlost světa nelogicky porušuje. A podobné případy, kdy nějaké ověřené teorie zničehonic neplatí. No, prostě žijeme ve vesmíru popsaném funkcí, která má své podivnosti (víceméně je to náhodná varianta Mega-funkce). Také např. můžeme žit v simulaci a tohle je její bug, každopádně z pohledu Mega-funkce se tyhle problémy už nejeví jako tak obtížně uchopitelné.

A kdo jsem já?

Já jsem nikdo. Nejsem žádný expert, jen rád přemýšlím nad různými věcmi, poslouchám různé teorie a tuhle jsem ještě nikde neslyšel, tak jsem ji takto hodil na papír, protože mi připadá zajímavá. Vůbec si nedělám iluze, že totéž neřešili jiní již dávno a tohle určitě někoho napadlo stovky let nazpátek... každopádně ke mě se to nedostalo a myšlenky mi připadají dost zajímavé na to, abych si je nechal jen pro sebe.

Zároveň, ačkoli nedokážu vysvětlit proč, jsou pro mě závěry této teorie podivným způsobem uklidňující...

Doufám, že třeba inspiruje někoho dalšího, kdo se taky rád nimrá v podobných věcech, když zrovna neřeší běžné problémy každodenní reality.